Umění transformace

Průlet historií Zengerovy trafostanice

• V letech 1779–1930 stály na současném pozemku Kunsthalle Praha tzv. kasárny v Brusce, kam si Švejk v knize Jaroslava Haška chodil půjčovat peníze: „Kdyby zde byla pravá ořechovka, ta by mně spravila žaludek. Taková ořechovka, jako má pan hejtman Šnábl v Brusce,“ říká v knize polní kurát vojákovi Švejkovi.
   

• Prvního září 1897 zahajují činnost Elektrické podniky královského hlavního města Prahy, v meziválečném období největší městská firma zaměstnávající víc než 5 000 pracovníků. V jejím čele stojí Eustach Mölzer, progresivní osobnost usilující jak o technologický, tak sociální pokrok napříč metropolí. Jeden příklad za všechny – v éře tíživé bytové krize mezi válkami, kdy jednotlivé domácnosti ani nedisponují koupelnou, nechává Mölzer vedle bytových buněk zřídit i funkční lázně přímo v hlavní budově dopravních podniků na Vltavské.  
   

• Snaha postavit trafostanici v oblasti pražského Klárova začíná již na počátku 20. let 20. století. Situace je nepřehledná. Čtvrť je v této době extenzivně zastavěna, lepí se tu na sebe jeden objekt vedle druhého, prostor směrem k Vltavě okupují vojenské sklady, na druhé straně se zase ční masivní hradby. Pokud si trafostanice má najít své vlastní místo uprostřed urbanistického chaosu, musí se začít bourat. 
   

• V bezejmenném parku (naproti dnešní Kunsthalle Praha) původně figuruje Královská vápenice neboli vojenský sklad Ke zbourání dojde v roce 1924, její místo má nahradit nová trafostanice. Jakmile skladiště padne, architektům a plánovačům ovšem dojde, že čerstvě vyprázdněné místo nabízí exkluzivní výhled na Pražský hrad a kostel Svatého Mikuláše. Záhy tak vzniká nový návrh architektů Viléma Kvasničky & Jana Mayera, žáků Jana Kotěry, mj. autorů Nemocnice Na Františku v Praze 1. V prostřední části poměrně rozsáhlé budovy navrhují vyhlídkovou terasu, jejíž balustrádu osazují historickými sochami. Zajímavý návrh nakonec ovšem musí jít stranou. Vhodnou alternativou se definitvině stává protější strana ulice – místo, jemuž dominují Bruská kasárna, původně renesanční palác. Začíná se znovu bourat, historický skvost je srovnán se zemí. 
   

• 1928: Architekti Vilém Kvasnička & Josef Štěpánek nezávislě na sobě vytvářejí funkcionalistické návrhy na transformační stanici situovanou na nově vybrané parcele. Josef Štěpánek dodnes zůstává mimořádně talentovanou, ovšem poněkud tragickou postavou dějin naší architektury. Svou vizi trafostanice tehdy pojímá jako vrstevnatý funkcionalistický klenot. Zastánci architektonické avantgardy hýří čirým nadšením, pro historické tvarosloví Malé Strany je však jeho návrh až příliš radikální, tedy nepoužitelný.  
   

• 1929: Již osamostatněný Vilém Kvasnička nakonec realizuje další, tentokrát klasicizující návrh transformační stanice, který již vyhovuje všem požadavkům. Exteriér stavby Kvasnička navrhuje ve stylu moderního klasicismu tak, aby zapadal do rázu dalších staveb Malé Strany, interiér ovšem pojímá jako moderní železobetonový prostor. S přihlédnutím k definici moderní architektury v podání švýcarského architekta a teoretika Le Corbusiera, je jasné, že mnoho ze stěžejních principů souzní i s Kvasničkovým finálním návrhem – od rovné střechy přes pilíře v boční ulici, které stavbu vynášejí nahoru, až po volný půdorys. V mnoha ohledech se jedná o moderní stavbu, která adaptuje průmyslový provoz do  svého interiéru a na venek se nadále tváří téměř jako městský palác. 
   

• Stanice dostává jméno dle slavného fyzika a meteorologa Václava Karla Bedřicha Zengera, profesora na Českém vysokém učení technickém v Praze. Český vědec např. poradil Gustavu Eiffelovi, jak správně umístit hromosvod na Eiffelovu věž v Paříži. 
   

• 1930: 15. ledna jsou zahájeny stavební práce na Zengerově trafostanici. Magistrát hlavního města též dává svolení k odstřelování letenské skály a jílových břidlic za pomoci dynamonových patron.     
   

• 1931: Do provozu je uvedena rozvodna.
   

• 1932: Svou činnost oficiálně zahajuje Zengerova transformační stanice a v jejím rámci také měnírna Klárov, která nahrazuje tři starší objekty – měnírnu Malá Strana, měnírnu Klárov pod Zámeckými schody a rozvodnu Strakovka. V témže roce Elektrické podniky převzaly do své péče lanovou dráhu na Petřín, aby vyvážela Sokoly na sletiště na Strahov. IX. Všesokolský slet se konal ve dnech 3.–6. července 1932. Zengerova trafostanice se stává klíčovým uzlovým bodem. Její technické řešení tehdy dosahuje velmi vyspělé technologické úrovně, v jejích útrobách dochází k proměně proudu – z vyššího napětí na nižší a ze střídavého na jednosměrný – pro provoz tramvajových a trolejbusových linek v Praze 6, 7 a části Prahy 1. 

• 1934: 10. února se uskutečňuje kolaudace stavby.
   

• 1937: Koná se Světová výstava v Paříži. V československém pavilonu jsou k vidění čtyři světelně-kinetické plastiky, které Zdeněk Pešánek, vizionář kinetického umění, navrhl v letech 1932–1936 pro čelní fasádu Zengerovy trafostanice. Objekty ze sádry, kovu a umělé hmoty se zabudovanými neonovými trubicemi (jež měly „Zengerovku“ efektně osvětlovat) z tematického cyklu 100 let elektřiny na výstavě získávají ocenění, po převozu do Prahy se během druhé světové války ovšem nenávratně ztratí. Jejich modely jsou dnes součástí sbírky Národní galerie Praha.  
   

• 1942: Elektrické podniky se ruší, jejich složky se pojí s Pražskou obecní plynárnou a vodárnou hlavního města Prahy. Vznikají tak Městské podniky pražské (MPP).
   

• 1951: Zengerova trafostanice se stává majetkem Pražských energetických a rozvodných závodů a její měnírenská část majetkem Dopravního podniku hlavního města Prahy.
   

• 1970–71: Dochází k zásadní rekonstrukci měnírny Klárov. 
   

• 1973–1978: Staví se stanice metra Malostranská.  
   

• 2006: Veškeré technické vybavení rozvodny a rozpínací stanice se přesouvá do suterénu Zengerovy trafostanice. V prvním nadzemním podlaží zůstává pouze měnírna Dopravního podniku hlavního města Prahy. 
   

• 2007: Budova Zengerovy trafostanice se stává soukromým majetkem. Její nový majitel, společnost Marvikven, a. s., ji plánuje přestavět na hotel, jehož hlavním architektem má být Martin Rajniš.
   

• 2012–2015: V budově působí undergroundový klub Kokpit Kafé, který zde pořádá koncerty, filmové projekce, divadelní představení nebo výstavy. Samotná budova postupem času nenávratně chátrá, nosným konstrukcím z vadného hlinitanového betonu čím dál více hrozí kolaps, tristní stavebně-technický stav objektu prohlubuje také silná chemická kontaminace konstrukcí ropnými oleji a rtutí, způsobená původními technologiemi i nešetrností provozu. Multikulturní eventy Kokpitu se postupem času přesouvají sklepních prostor až v červnu 2015 zcela utichnou. 
   

• 2015: Budovu v únoru zakupuje nadace The Pudil Family Foundation zakladatelů Pavlíny a Petra Pudilových, ve stejném roce v dubnu je budova na podnět Klubu za Starou Prahu prohlášena za kulturní památku. Ve stejném roce také dochází k přeložení a komplexní výměně technologie měnírny Klárov a ukončení jejího provozu v prvním nadzemním podlaží Zengerovy trafostanice. Díky těmto změnám se přízemí trafostanice zcela uvolňuje od provozních technologií.  
   

• Cílem The Pudil Family Foundation je vybudovat v bývalé technické budově moderní prostor pro moderní a současné umění. Začíná tak radikální přestavba původní trafostanice se snahou zachovat původního genia loci pod vedením architektonického studia Schindler Seko. Důsledná konverze počítá se zachováním významných historických prvků i s definitivním odstraněním chemicky znečištěných nebezpečných prostor. Prioritou je předat budovu zpět veřejnosti ekologicky maximálně ošetřenou jak uvnitř, tak v jejím nejbližším okolí. 
   

• 2022: Nový prostor pro umění, kulturu & dialog jménem Kunsthalle Praha se veřejnosti otevírá 22. 2. 2022.     

Elektrizující minulost i přítomnost

Píše se rok 2015. Je definitivně jasné, že z historické trafostanice se nestane hotel, diskuze s technickými experty a památkovými úřady se roztáčí na plné obrátky. Naším cílem je společně najít způsob, jak zachovat maximum toho, co je z původní budovy možné, včetně všech památkově chráněných prvků fasády, krovu či různorodých prvků dekoru. Stavba si ponechává všechny zásadní elementy v původním provedení – od krytiny střech přes okapy, římsy, fasády, podezdívky a ocelové rolety až po balustrádu původní „falešné“ terasy nebo originální schodiště. Neoddělitelnou součástí černo-bronzové podlahy kavárny v třetím podlaží jsou tak dokonce zbytky měděných elektrických rozvodů z technicistní historie „Zengerovky“.        

Na základě odborného průzkumu necháváme všechny vzácné architektonické i technologické prvky industriální stavby pečlivě popsat, inventarizovat a odborně odstrojit – přesně tak, aby se následně mohl uskutečnit jejich návrat zpět. To je ostatně i případ tzv. mostového jeřábu, který jsme se rozhodli kompletně renovovat a coby historický artefakt vrátit zpět do rodící se Kunsthalle. Jeho příběh v sobě odráží jak tehdejší dennodenní život v technologickém srdci tehdejší měnírny, tak její architektonický rozvoj.

Historicky první měnírna tehdejších Elektrických podniků hl. m. Prahy měla v roce 1932, v době zahájení svého provozu, rovných 1934 m2. Její komplikovaná železobetonová budova se dělila na čtyři hlavní části: na obytnou zónu, strojovnu, transformační stanici (měnírnu) a rozvodnu. Onen jeřáb působil na rámové konstrukci přímo ve strojovně a díky háku se silným řetězem vykládal z nákladních aut na rampu tunové transformátory a další technologie. Pohyboval se ovšem po delší dráze, než bylo okosení hrany haly, a proto architekt Vilém Kvasnička musel vymyslet způsob venkovního sloupového podepření rohu budovy. Vznikem nového loubí nejenomže dostál technickým požadavkům pro pohyb jeřábu, ale navíc elegantně dodržel dobové tvarosloví Malé Strany.

Skrytá betonová hrozba

Architektonický výzkum původní Zengerovy trafostanice nám v průběhu několika let odhalil fascinující historické detaily i celou řadu komplikovaných překážek.*  

Vysoké nároky na vhodnou teplotu, vlhkost, únosnost i na požární bezpečnost (v prostorách pro umění) vedly k rozhodnutí, že do původních obvodových zdí musíme vestavět nosnou monolitickou stěnovou konstrukci a stejně tak vložit tepelnou izolaci. Navíc, aby bylo vůbec možné zachovat obvodové zdivo a prohloubit podzemní prostory budovy o jedno patro, museli jsme zachytit obvodové stěny do dočasných ocelových konstrukcí a zevnitř budovy tak vybudovat záporové pažení. A to byl teprve oříšek. Vnější ocelové podpěry jsme mohli realizovat pouze z jižní strany, ostatní stěny bylo nutno řešit vnitřními ocelovými vzpěrami – ty ovšem zase musely umožnit betonáž železobetonové konstrukce uvnitř budovy. 

Zjistili jsme také, že na vnitřní nosné konstrukce v budově byl v minulosti aplikován tzv. hlinitanový beton, speciální druh betonu, jehož hlavní složkou je hlinitanový cement. Při stavbě stanice ve 30. letech 20. století šlo o inovativní technologickou novinku, která díky rychlému zrání a náběhu pevnosti významně zkracovala dobu výstavby. Odborníci v průběhu let ovšem přišli na to, že takový typ betonu naopak velmi rychle ztrácí svou původní pevnost a výrazně tak narušuje klíčové ocelové výztuže. Právě hlinitanový beton se stal skutečným důvodem několika nečekaných tragických kolapsů budov v československé historii, ať už šlo o havárii v národním podniku MESIT v Uherském Hradišti v roce 1984 či o předčasné bourání Baťova paláce v Mariánských lázních nebo uzavření části budovy brněnské právnické fakulty v roce 2018.  

Hlinitanový beton dnes v případě nosných konstrukcí patří na seznam zakázaných materiálů. Právě proto jsme byli nuceni z někdejší Zengerovy trafostanice odstranit všechny konstrukce s tímto typem betonu. Vnitřní statika došla k nenávratnému poškození a riziko zhroucení bylo až příliš vysoké. Bídný stavebně-technický stav trafostanice nakonec ještě prohloubila silná chemická kontaminace konstrukcí ropnými oleji a rtutí, kterou v minulosti způsobil provoz nezbytných transformátorů. Jakýkoliv odbouraný materiál tak dodnes necháváme odvážet na speciální skládku pro toxicky znečistěné materiály. 

„Všechny poškozené konstrukce bylo naprosto nezbytné odstranit. Rozsah bourání byl podmíněn stavebně-technickým stavem budovy, který ještě zhoršovala kontaminace konstrukcí ropnými oleji a rtutí. Severovýchodní fasáda, na které se daná situace nejvíce podepsala, bude navrácena do původní podoby včetně související profilace. Vnitřní konstrukce se naopak více přizpůsobí provozu galerie. Původní členitost interiéru nahradí volnější a otevřenější dispozice, která umožní větší variabilitu plánovaných výstav,“

přibližuje detailně Zuzana Drahotová, architektka ze studia Schindler Seko.  

Ani tak to ovšem neznamená, že by veškeré nutné zásahy připravily budovu o její původní účel. Díky modernizaci měnírny jsou dnes všechny technologie potřebné k přeměně střídavého na stejnosměrný proud umístěny v suterénu budovy. V podzemí se tak i nadále napájí pražské tramvaje, zatímco horní patra Kunsthalle budou patřit lidem a umění.

*
Jakmile došlo k odstranění konstrukcí původní trafostanice, bylo nutné zapojit do akce georadar – neboli přístroj snímající a sestavující profil podloží. Právě ten nás dovedl k několika klíčovým objevům. Prokázal, že na severní straně budovy se v podzemí vypíná skalní podloží a že na jižní straně se nácházejí naplaveniny potoka Brusnice včetně ztracených sklepení bývalých Bruských kasáren.