Jako by si budova sama řekla, co by pro sebe chtěla
Jak začal příběh Kunsthalle Praha pro Vás?
Do projektu jsem se zapojila ve chvíli, kdy se stále ještě vyvíjela studie. Téměř ve stejnou chvíli získala Kunsthalle Praha svou ředitelku Ivanu Goossen a zanedlouho na to také hlavní kurátorku Christelle Havranek, které nám ve spolupráci s klientem začaly zpřesňovat požadavky a zadání. Společně jsme pak absolvovali několik studijních cest po zahraničních muzeích a galeriích, abychom získali jasnější představu a inspiraci. V průběhu toho všeho byla Zengerova trafostanice prohlášena za kulturní památku.
Jak takové vyjasňování představ vypadá v praxi?
Řešili jsme například požadavek na co nejdelší výstavní stěnu ve druhém nadzemním podlaží, která by nebyla přerušována žádnými otvory. Znamenalo to od základu změnit způsob, jakým do této části galerie vstupujeme. Ve výsledku jsme museli nově promyslet a navrhnout celé komunikační a technické jádro budovy ve všech podlažích. V architektuře se totiž každá věc váže na jinou a jakákoli drobná změna může narušit fungující souvislosti.
Jaká místa v zahraničí vás inspirovala?
Takových míst a příběhů bylo několik. Určitě Tate Modern v Londýně, původně elektrárna adaptovaná velmi elegantními zásahy na veřejný prostor, aniž by utrpěla její historická identita. Nebo Fondazione Prada v Miláně, kdysi zanedbaný industriální komplex, kde hraje opět důležitou roli vztah mezi zachováním stávajícího stavu a novou, zřetelně identifikovatelnou, architekturou.
Jak už jsem zmiňovala v úvodu, na zahraničních studijních cestách jsme se zaměřovali také na zkušenosti a chyby, ze kterých bychom se mohli poučit. Navštívili jsme několik různých typů galerií a sledovali jejich vnitřní provozy.
Hledali jsme odpovědi na otázky typu: Co se děje s uměním od momentu příjezdu až k samotnému vystavení? Jak a kam ho vyložíme? Jak zajistíme požadovanou bezpečnost, ideální vnitřní prostředí? Toto jsou velmi důležité parametry, které do budoucna určí, jaké dílo dostaneme příležitost vystavit. V tomto směru nebude mít Kunsthalle v Praze konkurenci. Dramaturgii výstav a jejich prostorové řešení má na starosti kurátor, ale tento neviditelný přesah každé výstavy je naopak naším úkolem.
Je práce na Kunsthalle Praha cestou konverze historické budovy náročnější než stavba galerie „na zelené louce?“
Určitě. Vychází to pochopitelně už ze samotné lokality v rámci vnitřního města a souvislostí, které je třeba respektovat. Zároveň máme jasně dané mantinely prostoru, do kterého plánovaný program umísťujeme. Musíme najít společný jazyk pro prvky, které zachováváme a ty nově navržené. Adaptovat budovu na novou funkci při uchování jejího genia loci.
Za zmínku stojí také to, že během stavebních prací zůstává v části objektu Kunsthalle Praha funkční tramvajová měnírna DP a PRE a bude jeho součástí i po dokončení konverze.
Přes všechny tyto komplikace jsme rádi, že se investor rozhodl právě pro budovu Zengerovy trafostanice. Těší nás, že se z chátrající, nevyužívané budovy stane opět součást aktivního města. Galerijní účel považujeme za ideální. Několik let zde fungoval nezávislý klub a budova nám tím jakoby sama naznačila, že by její nové využití mohlo být právě kulturní.
Na co se tedy uvnitř Kunsthalle můžeme těšit?
Stávající dispozice a tvarosloví domu nám umožnily navrhnout celkem tři výstavní prostory na různých výškových úrovních. Dva z nich v rámci trakčního dělení stávajícího objektu, třetí nově na původní technologické terase. Jedná se o jedinečné prostory, které se od sebe navzájem liší jak tvarově, tak svou atmosférou.
Kunsthalle bude mít taky velkorysý vstupní prostor, který původní technická budova postrádala. Je zasazen do centrální části objektu, čímž se stává propojovacím článkem nejenom pro výstavní prostory, ale i pro přidružené provozy (design store, restauraci apod.).
Jde o konverzi památkového objektu v historickém centru Prahy – není s podivem, že se ozvaly i hlasy hovořící o bourání...
Budova byla navržena ve třicátých letech pro svůj původní účel, který po několik desetiletí bezpochyby dobře plnila. Zároveň svým architektonickým tvaroslovím citlivě reagovala na okolní historickou zástavbu Malé Strany. Obě tyto skutečnosti je důležité si uvědomit. Okolí trafostanice se v průběhu let nijak zásadně nezměnilo, a proto urbanistické souvislosti budovy respektujeme a v maximální míře zachováváme. Co se týče interiéru, tak tam je situace naprosto odlišná. Není možné převzít budovu beze změn tak, jak byla, a umístit do ní novou náplň, aniž by nevzniklo polovičaté řešení.
Provozy původní trafostanice byly řešeny ryze účelově a vycházely z jasných parametrů: podle velikostí transformátorů se navrhly velikosti boxů, dále pak velikosti traktů a tak podobně. Inspirovali jsme se tímto racionálním přístupem s tím rozdílem, že jsme museli zohlednit existující geometrii domu. To v praxi znamenalo hledat vhodné rozmístění jednotlivých galerijních provozů.
Během tohoto hledání se zjistilo, že byl na vnitřní nosné konstrukce použit hlinitanový cement. Ve třicátých letech, kdy trafostanice vznikla, šlo o technologickou novinku, která díky rychlému zrání zkracovala dobu výstavby. Dnes už bohužel víme, že je tento beton velmi nestabilní a může nečekaně zkolabovat. Proto bylo nezbytné všechny takové konstrukce odstranit. Rozsah bourání byl tedy podmíněn stavebně-technickým stavem budovy, který ještě zhoršovala kontaminace konstrukcí ropnými oleji a rtutí.
Severovýchodní fasáda, na které se daná situace nejvíce podepsala, bude navrácena do původní podoby včetně související profilace. Vnitřní konstrukce se naopak více přizpůsobí provozu galerie. Původní členitost interiéru nahradí volnější a otevřenější dispozice, která umožní větší variabilitu plánovaných výstav.
Jak bude tedy budova vypadat z Klárova, až se vyloupne z lešení?
Neoklasicistická fasáda zůstane ve stávající podobě, pouze bude odborně zrestaurována a očištěna. Díky podrobnému restaurátorskému průzkumu známe například původní světle šedý odstín oken i vrat, který těmto architektonickým prvkům vrátíme. Novou funkci budovy prozradí mimo jiné výměna stávajícího neprůhledného drátoskla za čiré transparentní sklo. Interiér veřejné budovy má být přístupný nejenom fyzicky, ale i vizuálně.
Technická budova nikdy neměla hlavní vstup, který je pro kulturní instituci naopak nutností. V rámci konverze jsme tento paradox vyřešili nově navrženou přístupovou lávkou, která bude výrazným prvkem obnovené fasády. Na dřívější technologické terase bude realizována jednopodlažní nástavba.
A po vstupu? Můžete prozradit, co návštěvníky bude čekat uvnitř?
V interiéru pracujeme se stejným momentem překvapení jako architekt Kvasnička v původní trafostanici. Za relativně zdobnou neoklasicistní fasádou se otevřel průmyslově racionální betonový interiér. Proto užíváme v Kunsthalle konstrukční beton jako pohledový a v různých podobách jako nejčastější materiál.
Jaký pocit by lidé z architektonického ztvárnění Kunsthalle měli mít?
Především bychom si přáli, aby měl návštěvník, který budovou prošel, chuť se znovu vrátit. Získal zážitek, který chce opakovat.
Kunsthalle nebude zahrnovat jen galerijní provoz, že?
Jak už jsem naznačila, součástí Kunsthalle bude i design store, restaurace, která v okolí chybí, nebo kavárna a book lounge, ve kterých budou moci návštěvníci vstřebávat právě nabyté zážitky. Ve stávající severní části budovy se budou nacházet dílny pro doprovodné vzdělávací programy, v suterénu zase rozsáhlé depozitáře pro sběratele.
Jako architekti máte na starosti stavbu jako takovou, ale jak to bude s interiéry?
Na interiérech spolupracujeme s profesorem berlínské univerzity Axelem Kufusem a jeho týmem.
Rozhovor vedl Dan Knepr.
Autorem fotografie je Dominik Žižka.