Otevřít prostor lidem a umění: Rozhovor s architektem Janem Schindlerem

Narodil jste se v roce 1968 v Západním Berlíně, na „ostrově Západu“ uprostřed východního Německa. Shodou okolností ve stejné době, kdy se v Československu dávalo do pohybu Pražské jaro, které skončilo invazí Sověty vedených armád a tanků. Začínalo období represe, tzv. „normalizace“, která trvala přes dvacet let. Ovlivnily vás nějak tyto události?

Moje matka pochází z Berlína a otec je Čech. Já jsem se narodil v únoru 1968, což byla krásná doba „Pražského jara“. Lidé byli plni nadějí a inspirace – točily se úžasné filmy, vznikala skvělá umělecká díla, působilo to dojmem vstávání z popela. Krátce po mém narození se rodiče rozhodli přestěhovat se zpátky do Československa, protože to byla opět svobodná a liberální země. Bohužel to trvalo jen krátce…

Koncem léta 1968 přišla invaze a všechno šlo dost rychle od desíti k pěti. Otec patřil během invaze k velmi aktivním odpůrcům, a tak mu komunisté sebrali pas a zakázali mu vystavovat. Od té chvíle bylo jasné, že rodina musí zůstat v zemi a plně si „užít“ pohostinnosti normalizační éry.

Byl jste v kontaktu se svou německou rodinou?

Ano, maminka měla západoněmecký pas a se štěstím se jí ho podařilo zařídit i pro nás děti. Mohli jsme z Československa kdykoli odjet, ale když jsme se chtěli vrátit, museli jsme mít víza.

Příjezd do Západního Berlína, centra liberálního světa, znamenal pokaždé šok. Už jen ty vůně. Když jsme překročili hranice nebo vešli do obchodu, byl to vždycky ten první zážitek: pěkná vůně… a potom ty nepřeberné možnosti a příležitosti…

Když jsem v dětství jezdil za babičkou, pravidelně jsme navštěvovali Neue Nationalgalerie, kterou projektoval Mies van der Rohe, a naproti stojí Berlínská filharmonie od Hanse Scharouna. Obě ty budovy z šedesátých let mi tenkrát připadaly, jako by právě přistály z Marsu. To, co uvidíte nebo zažijete jako dítě, se často stává základem, na kterém stavíte, startovním bodem pro vaši pozdější práci.

Jak byste popsal váš obvyklý přístup k navrhování nové budovy?

Doufal bych, že je pokorný a nepředpojatý. Proces ve fázi návrhu je obvykle dlouhý a my samozřejmě dané místo analyzujeme spolu s kontextem a zadáním jako takovým. Hledáme příklady a podobně. Osobně ale vždycky začínám s vizualizací projektu jako něčeho hotového, připraveného k užívání. Snažím se vidět konečný obraz ve svém celku. Diskutuji o tom s kolegy, abych se ujistil, že sdílíme porozumění tomu, co tvoříme a jaká z toho dýchá atmosféra – jaké jsou materiálové a prostorové kvality díla. Jde vždy o konkrétní budovu na konkrétním místě, což má konkrétní dopad jak na okolí, tak na to, co se odehrává uvnitř.

Jako architekti vytváříme prototypy. I když je to naše pátá kancelářská budova, pokaždé začínáme úplně znovu, od nuly. Neexistuje nic takového jako naprostá rutina. Částečně možná ano, nicméně tak o tom nikdy neuvažuji.

Jak moc se podle vás architektura blíží k umělecké formě?

Jestliže je umělcem filmový režisér nebo je za umělce považován dirigent, pak architekt musí být také umělec. Architektura toho má s uměním hodně společného a dokonce v sobě zahrnuje velké množství uměleckých oborů.

Kdybychom to však měli vyjádřit obrazně, jako architekt musíte být méně introvertním výtvarníkem a více právě filmovým režisérem. Musíte o svých nápadech umět přesvědčit tým lidí a taky musíte přesvědčit investora, nejrůznější regulační úřady, ty věci jsou zkrátka hodně složité. Když žádáme o povolení, musíme se stát buddhisty, když mluvíme s klienty, musíme vystupovat jako psychoterapeuti, a když uzdravujeme zchátralé budovy, jsou z nás lékaři. Nebo uklízečky, když dáváme do pořádku zpackaný projekt. Stručně řečeno, architekt by měl být dobrý umělec, vizionář, ale také člověk s empatií, který umí dávat dohromady ty správné lidi, spolupracovat a nacházet společnou řeč.

A jaký je váš osobní vztah k výtvarnému umění?

Já jsem s výtvarným uměním vyrůstal – moje matka je kunsthistorička a otec malíř, takže jsme v zásadě žili s uměním. Jelikož můj otec nesměl vystavovat, živil se jako scénograf a kostýmní výtvarník. Chodili jsme hodně do divadla a taky jsme pořád chodili na nějaké výstavy.

Kdykoli se nám podařilo vycestovat do ciziny, trávili jsme celé prázdniny návštěvami kostelů a galerií. Obrazy a výtvarné umění obecně představují pro architekta fascinující záležitost, ten způsob, jakým zapojujete imaginaci.

Mohl byste v současné architektuře označit někoho, kdo stanovuje nové trendy?

Já si nemyslím, že by v architektuře ve skutečnosti existovala nějaká „móda“. Velké změny obvykle přicházejí s celou generací architektů. Příklady v tomto smyslu lze v posledních letech najít ve Švýcarsku, protože tamní společnost je bohatá a je ochotná investovat do kvalitní architektury, materiálů a životního prostředí. Vytvořili spoustu budov včetně menších, které po světě obdivuje velké množství lidí. Podobné období nastalo, když vznikaly opravdu zajímavé budovy v Dánsku. Nebo ve Španělsku, myslím, že tam to bylo spojené se vstupem do Evropské unie – země zbohatla a vznikl bezpočet zajímavých architektonických děl.

Nemyslím si, že by Česká republika byla nebo se v dohledné době stala ukazatelem trendů v tomto smyslu. Praha byla odjakživa sto let pozadu. Možná právě kvůli tomu je tak zajímavá. Barokní domy se v ní začaly stavět v době, kdy už jinde lidé přecházeli k novým slohům. Na druhou stranu měly budovy v Praze výhodu, že byly projektovány se znalostí toho nejlepšího, co se v daném slohu vytvořilo. Myslím, že jsme byli vždycky pozadu, snad s výjimkou dvacátých let dvacátého století.

Co bylo ve dvacátých letech jinak?

Po první světové válce a rozpadu monarchie tady zůstala podstatná část moderního průmyslu, a to odstartovalo nový začátek, novou kulturu. Byla to fascinující doba – byl zde Masaryk a mnozí další průkopničtí vůdci, kteří rozvoji architektury napomohli. Když se podíváte na snímky z dvacátých let, vypadají na nich automobily o sto let starší než budovy. Dnes je to přesně naopak. Ve dvacátých letech tady byla architektura špičkové světové úrovně.

Co by se muselo stát, aby dvacátá léta jednadvacátého století přinesla do Prahy podobný druh inovací jako o sto let dřív?

Musela by se změnit společnost. Je zajímavé, že v Praze máme díla věhlasných architektů, jako je Frank Gehry, ale tyto megahvězdy tady nikdy nevytvořily nic, co by přitáhlo obdiv z celého světa. Mám podezření, že jsme je zde všemi těmi předpisy, povoleními a požadavky památkářů přidusili. Jean Nouvel má po světě spoustu překrásných budov, ale jeho projekt v Praze, Zlatý Anděl, mezi ně nepatří. Je to pěkné, ale není to ikona, jakou si pravděpodobně představoval.

A jak by se musela naše společnost změnit?

Naše společnost potřebuje vizi. Vizi, která by sahala dál než k pouhému konzervování věcí v podobě, v jaké jsou, ideu, že po sobě chceme ve městě zanechat naši vlastní tenkou vrstvu něčeho nového. Karel IV. měl vizi, proto máme Karlův most a celé jeho okolí. Musíme být v tom, jak věci děláme, samozřejmě opatrní, ale bez vize se nikdy nic neudělá a já se domnívám, že právě v této době pro Prahu žádnou vizi nemáme.

Jak jste přistoupili k přestavbě někdejší Zengerovy trafostanice na Kunsthalle Praha?

Naším hlavním cílem jednoduše bylo otevřít budovu lidem, vpustit je dovnitř v místech, kde všechno bývalo mrtvé a zavřené, zamčené, prázdné. Nechat tu budovu znovu dýchat. Otevřít prostor lidem a umění.

Budova pražské Kunsthalle je kulturní monument uvnitř památkové rezervace zapsané v Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, takže zde bylo hodně komplikací. Budova bývala plná technických zařízení a transformátorů. V kontrastu s neoklasicistní fasádou byl vnitřek velmi industriální, odtržený od veřejnosti a nekorespondující s okny. Betonový vnitřek budovy se musel nahradit a my ho nahradili podobnou betonovou strukturou, ale vnitřní úrovně nyní komunikují s fasádou a se světem venku. Myslím, že Kvasničkovi, původnímu architektovi budovy, by se ten nápad líbil.

Fasáda představuje „raumplan“ a prostory za ní by jí logicky měly odpovídat. A raumplan se výtečně hodí pro galerijní prostory. Mají stupňovité úrovně a průhledy pro lidi, energii pohybu nahoru a dolů, prostor se neustále mění.

Jelikož půjde o veřejně přístupnou budovu, navrhli jsme vstupní rampu s novým vchodem do budovy. Přivede návštěvníky do vyvýšené vstupní haly, takže lidé vstoupí do tohoto nádherného prostoru se skvostným výhledem. Spolu s naším konceptem raumplanu šlo od samého počátku o definující prvek. Stejně jako třetí úroveň galerijního prostoru, kterou jsme přidali nad část střechy.

Rozhovor vedla Ivana Goossen, ředitelka Kunsthalle Praha

Kompletní rozhovor je součástí knihy Kunsthalle Conversations. Publikace vyjde v letošním roce a přinese rozhovory s deseti inspirativními osobnostmi, které výrazným způsobem zasáhly do formování vizí a programu Kunsthalle Praha.


JAN SCHINDLER (CZ/DE)

Architekt a spoluzakladatel ateliéru Schindler Seko Architects. Schindler řídí rekonstrukci bývalé Zengerovy trafostanice, budoucího sídla Kunsthalle Praha situovaného v historickém jádru města. Pracoval na koncepčním návrhu, stavebním povolení a dalších náležitostech v průběhu vytváření prostoru pro současné umění, který zároveň zachovává kulturní dědictví budovy. Jan Schindler je členem mnoha německých a českých architektonických asociací a od roku 2011 je vedoucím ateliéru architektonického designu na vysoké škole architektury ARCHIP – Architectural Institute in Prague.