Umění jako součást života: Rozhovor s Péterem Küllőiem

Před svým angažmá ve světě umění jste byl velice úspěšný investiční bankéř. Bylo těžké z toho podnikatelského prostředí vystoupit?

Nebylo. Už v jednatřiceti letech jsem se rozhodl, že po čtyřicítce s tím skončím, aniž bych věděl, kolik z toho budu mít peněz nebo jakých úspěchů dosáhnu. Když jsme se přestěhovali do Londýna, řekl jsem totéž i své ženě a dětem, ale určitě to úplně lehké nebylo, protože v tom hraje roli ego a pocit vlastní důležitosti, který s takovou prací přichází. Přijal jsem tedy ještě na další rok místo poradce v jedné z největších investičních bank a každé první pondělí v měsíci jsem se do Londýna vracel.

Koncem své kariéry jsem si uvědomoval, že už pro mě nepředstavuje žádnou výzvu a že už mě ta práce ani netěší. Takže šlo vlastně o jakousi očistnou kúru. Ale zbavit se vlastního ega a pocitu důležitosti trvalo celý rok – to bylo ze všeho nejtěžší.

Pojďme k umění. Jak dlouho se uměním zabýváte? Ovlivnili váš zájem o umění vaši rodiče a rodina?

Já vyrůstal obklopený uměním. Otec byl chirurg a kdysi prováděl nějaký chirurgický zákrok jednomu obchodníkovi s uměním, který mu doporučil nakoupit pár děl. Ukázalo se, že v některých případech šlo o velice slavné obrazy a jiné byly padělky. Mně dokonce jeden padělek visí na stěně, protože ho zkrátka miluji a patří neodmyslitelně k mému dětství.

Umění pro mě nikdy nepředstavovalo investici, nýbrž součást života. Pak se z něho stala cesta – a je to cesta nesmírně vzrušující. Můj vkus se velice změnil, zpočátku šlo převážně o maďarskou figurativní malbu, potom stále víc a víc o konceptuální umění – ale je to dlouhá cesta, která zatím nekončí. Umění jsem miloval odjakživa a považuji jej za součást života.

Považujete se tudíž za sběratele?

Za sběratele bych se nepovažoval. U nás doma máme úžasná výtvarná díla a vždycky jsme žili s uměním. Nesbírám ale kvůli sbírce, sbírám, protože chci žít s nádherným uměním, to je můj přístup.

Kterého svého oblíbeného umělce nebo umělecký směr se vám podařilo nakoupit?

Jsem velký fanoušek šedesátých let, to asi nikoho nepřekvapí. Ne kvůli tomu, že jsem se v roce 1960 narodil, i když to v tom jistě taky hraje roli, ale také kvůli té obrovské změně, k níž tenkrát došlo, když umění nemělo nic společného s obchodováním; byla to jen čirá radost. A taky jsem velký fanoušek středoevropského prostoru obecně. V té době nebyl tento region příliš známý, takže si opravdu užívám jakési znovuobjevování, k němuž poslední dobou dochází. Někteří z těchto umělců ze šedesátých let patří k mým nejoblíbenějším. Určitě vás nepřekvapí, že obzvlášť blízká mému srdci je Dóra Maurerová.

Žijeme v globalizovaném světě. Myslíte si, že v současné atmosféře můžeme pořád ještě mluvit o národním umění?

To si nemyslím. Když se podíváte na šedesátá léta nebo na dobu po druhé světové válce, můžeme mluvit o regionálním umění. Nikdy nezapomenu, jak jsme pořádali v Bratislavě aukci pro nadaci Bátor Tábor a Zdeněk Sýkora tam přinesl jedno své dílo. A když spatřil dílo Imreho Baka, rozplakal se. Procestovali spolu s Imrem v mládí kus světa. To je dobrý příklad toho, jak je umění vždycky regionální, prostě na ně pohlížíme s místním způsobem uvažování.

Domnívám se, že pro dnešní mladou generaci je umění globální. Nechápu umění jako záležitost nějaké konkrétní země. Ale region je nesmírně důležitý a myslím si, že je-li přístup regionální, má větší naději na mezinárodní úspěch. Za svého působení v Tate nebo v Metropolitním muzeu a na dalších místech jsem se naučil, že tam na nás pohlížejí jako na určitý region, ne jako na konkrétní zemi. Jeden z důvodů, proč považuji svou účast v poradním sboru pražské Kunsthalle za velkou poctu, spočívá v tom, že Kunsthalle má v tomto odhledu k umění správný přístup.

Říká se, že Henry Kissinger kdysi prohlásil: „Komu mám telefonovat, když chci mluvit s Evropou?“ Totéž platí pro muzeum ve Spojených státech, když chce hovořit se Střední Evropou – s kým by měli mluvit? Kam by se měli obrátit? Kunsthalle Praha by mohla být přesně tím místem, kam by se mohli vydat. Žádný jiný přístup mi nepřipadá dost profesionální a mezinárodní.

V roce 2018 se v Londýně konala úžasná výstava nazvaná Bookmarks. Vy jste ji organizoval a zabývala se maďarským výtvarným uměním dvacátého století. Mohl byste nám o tom povědět něco víc?

Nápad na výstavu Bookmarks přišel při návštěvě z Tate před osmi lety. První etapa té návštěvy se odehrála v Budapešti a otázka zněla, co bych jim mohl ukázat. Maďarské instituce byly přesvědčené o tom, že svět by měl souhlasit s jejich názorem na podobu kvalitního umění. Tate dala už předem vědět, že se zajímá o konceptuální umění šedesátých a sedmdesátých let, jenže díla z té doby nebyla nikde k vidění, protože Národní galerie téměř žádná nevystavovala a Ludwigovo muzeum zase nabízelo převážně západní umění a jen velmi nepatrnou část umění z regionu.

Sešel jsem se s třemi majiteli maďarských galerií, kteří zastupovali většinu maďarských neo-avantgardních umělců, a vysvětlil jsem jim, že by neměli proti sobě vzájemně bojovat a že pouze spolupráce může přinést větší úspěch. Řekl jsem jim: „Udělejme výstavu neo-avantgardy.Já zajistím sponzory, vy připravíte výstavu.“ Potom přijeli lidi z Tate včetně Frances Morrisové a těm se to, co tady viděli, nesmírně líbilo. Také se mi ze strany Tate i přímo Frances Morrisové dostalo ujištění, že jde o něco výjimečného, a to byl velmi silný impulz, který nám dodal sebedůvěru pohnout se dál.

Poté jsem oslovil Daniela Huga, což je můj dobrý přítel a ředitel veletrhu Art Cologne. Řekl mi, že bychom tam s tou výstavou měli přijít. Následující rok jsme ji tedy otevřeli na Art Cologne a přišlo si ji prohlédnout sedmdesát pět tisíc návštěvníků. Byl to obrovský úspěch.

S pomocí Andráse Szantó uspořádaly ty oslovené galerie výstavu v New Yorku, což rovněž sehrálo důležitou roli v prosazení maďarského umění do Metropolitního muzea. Dalším krokem byl Londýn. Domnívám se, že je namístě ocenit úroveň spolupráce těch tří zaangažovaných galerií. Dvě z nich zavčas nakoupily spoustu klíčových děl na sekundárním trhu, takže získaly nádhernou kolekci. Nesmírně důležité bylo rovněž povzbuzení od Frances Morrisové a celého týmu Tate Modern, stejně jako vazby na Daniela a Andráse.

A proč podle vás na Západě doposud není víc podobných výstav zaměřených na středoevropské umění?

Umění z tohoto regionu už je častěji objevováno, ale výstavy bývají rozkouskované a nezabývají se přímo uměním z regionů. Tate například přede dvěma lety oznámila, že budou pořádat pouze sólové nebo globální výstavy. Středoevropské umění se stalo součástí mezinárodních výstav a rovněž už je víc sólových výstav, jako byla Dóra Maurerová v Tate Modern, uskutečnit se mají také sólové výstavy Magdaleny Abakanowiczové a Márii Bartuszové.

Takže se to děje, ale pomalu. Opravdu si myslím, že je možné to urychlit nějakou regionální verzí Bookmarks, na které budou společně vystavovat nejlepší čeští, slovenští, maďarští a polští umělci. Většina amerických institucí s výjimkou Muzea moderního umění a Art Institute of Chicago nemají nikoho, kdo by byl zaměřený na středoevropské umění. Podobná skvělá regionální výstava by nesmírně pomohla.

Po docela dlouhou dobu jste patřil k přátelům Tate a pracoval jste s mnoha dalšími institucemi. Co považujete za největší výzvu pro tyto instituce v blízké budoucnosti?

To je zajímavá otázka. Dvě věci. Především jde v době, kdy se stát stahuje a vstupuje soukromý sektor, o finanční zdroje. Vynořují se jisté otázky. Je v pořádku, když si soukromí přispěvatelé nepřejí uvádět svá jména? Je v pořádku, jestliže jednotlivec nebo nějaká korporace dávají peníze, ale potenciálně poškozují pověst instituce?

Druhou výzvu představuje digitalizace. Jak přitáhnout budoucí generaci? Jak přivést do instituce tyto lidi? Spojit se s těmito lidmi přímo s využitím virtuální reality, nebo rozšířené reality? Myslím si, že umělá inteligence vstoupí do uměleckého světa velice brzy a bude pro tyto instituce představovat obrovskou výzvu. Domnívám se, že vůdčí silou je zde Tate Modern, a to je jedním z důvodů, proč je mám tolik rád. Ke všemu přistupují otevřeným, mezinárodním způsobem.

Muzeum moderního umění pracuje velmi podobně a rovněž tam změnili způsob, jakým vystavují svá díla. Nicméně to není případ většiny muzeí. Jde o velice pomalý proces. Podle mého názoru je Muzeum moderního umění částečně realitní kancelář, protože z tohoto sektoru čerpají spoustu peněz. Pro většinu ostatních institucí nejrůznější velikosti je velmi obtížné nepodlehnout tlaku, který přichází se závislostí na členech správní rady a klíčových podporovatelích, pokud jde o jejich vkus a velikost jejich příspěvků. Není snadné tento způsob financování a nejrůznější zájmy a ovlivňování práce ustát. Muzeum moderního umění a Tate Modern mají docela štěstí, že si vybudovaly strategii, která jim dopřává svobodu, ale neexistuje mnoho takových, které by mohly říct totéž.

Vy jste se narodil v Maďarsku, tedy ve stejném regionu, v němž se nachází i Česká republika s hlavním městem Prahou. Jaký máte k Praze vztah?

Narodil jsem se v roce 1960. Když mi bylo osm let, vzali nás rodiče spolu s mým jednadvacetiletým bratrem na prázdniny do Tater. A rovna tehdy ruská armáda společně s maďarskou provedly invazi do Československa. Jelikož jsem byl dítě a rodiče mě chránili, tak jsem se moc nebál. Pak jsem ale pochopil, že jisté protimaďarské nálady byly do jisté míry oprávněné. Vraceli jsme se do Maďarska v řadě československých aut a já mám dodnes živé vzpomínky na to, jak projíždíme kolem tanků a další okolnosti. Na rok 1968 si dobře pamatuji a mám velmi silný vztah k této zemi, která tehdy byla jedním státem, a teď jsou z ní státy dva.

Cítil jsem se tady vždycky jako doma a cítím se tak i nyní. Dokonce i s nadací Bátor Tábor máme v úmyslu učinit z České republiky i ze Slovenska součást našeho domova. Z mnoha důvodů se domnívám, že region potřebuje nějaké centrum. Podle mého názoru by se uměleckým centrem pro Střední a Východní Evropu mohla stát právě Praha.

Pro mě nejsou důležité hranice. Existuje výzkum o tom, jak se vnímají lidé pod pětačtyřicet let. Probíhal v Německu – nejčastější odpovědí bylo „jsem obyvatel planety“, druhou „jsem Berlíňan“ nebo prostě obyvatel toho kterého města, třetí „jsem Evropan“ a až čtvrtou „jsem Němec“. Kdyby se tudíž někdo zeptal mě, třebaže už mi není pod pětačtyřicet, neřekl bych jako první, že jsem Maďar. Já neříkám ani obyvatel planety, ale určitě bych se označil za Evropana, Středoevropana, že pocházím z Budapešti… možná z Budapešti a zároveň z Maďarska.

Rozhovor vedli Pavlína a Petr Pudilovi, zakladatelé The Pudil Family Foundation

Kompletní rozhovor je součástí knihy Kunsthalle Conversations. Publikace vyjde v letošním roce a přinese rozhovory s deseti inspirativními osobnostmi, které výrazným způsobem zasáhly do formování vizí a programu Kunsthalle Praha.

PÉTER KÜLLÖI (HU)

Podnikatel, filantrop a sběratel umění. Jako aktivní podporovatel maďarského a středoevropského umění usiluje o docenění regionu v mnoha mezinárodních institucích včetně Metropolitního muzea, Tate Modern a dalších. V uplynulých sedmi letech byl členem akviziční komise Tate Gallery pro Rusko a východní Evropu a v roce 2018 se stal jejím spolupředsedou. V současné době je členem poradního sboru Kunsthalle Praha, v němž nabízí postřehy ohledně strategie a dramaturgie. Jako filantrop je členem správních rad organizací Common Purpose Charitable Trust a SeriousFun Children’s Network.