NEVIDITELNÁ LUCIA MOHOLY

Lucia Moholy patřila po dlouhá léta k neprávem opomíjeným postavám moderní fotografie. Ať už to byla její role v rámci umělecké spolupráce se svým někdejším manželem László Moholy-Nagyem, dokumentační fotografie architektury, produktů a obyvatel školy Bauhaus nebo teoretické psaní, její práce byla v dějinách umění po desetiletí podhodnocována.

Lucia Moholy (1894-1989) se narodila jako Lucie Schulz (zápis svého jména na Lucia si změnila až později) do dobře situované německo-židovské rodiny v Praze, vyrůstala na pražském předměstí v Karlíně, absolvovala německé dívčí lyceum a později navštěvovala přednášky na německé Karlo-Ferdinandově univerzitě. Po roční zkušenosti s vypomáháním v otcově advokátní kanceláři, se Moholy v roce 1915 rozhodla odjet do Německa, kde se v roce 1920 setkala se svým budoucím manželem László Moholy-Nagyem. Společně začali zkoumat vizuální, textové i zvukové reprodukční metody. Tyto své poznatky zformulovali v textu Production-Reproduction (Produkce - reprodukce), který vyšel v roce 1922 v časopise De Stijl. Ve stati mimo jiné popsali, jak experimentovat s fotografickým papírem a bez použití fotoaparátu vytvářet unikátní fotogramy. Společné experimenty Moholy navíc dokumentovala na skleněné negativy, čímž ale paradoxně byla v dalších letech zastíněna její role spoluautorky fotogramů.

V roce 1923 se Moholy s manželem přestěhovala do školy Bauhaus ve Výmaru, kde se stal Moholy-Nagy uměleckým vedoucím kovodílny. Moholy tou dobou začala s pořizováním fotografií produktů z tamních dílen, školního kolektivu, ale i architektury kampusu. Tomu se věnovala i po přesunu Bauhausu do nového kampusu v Desavě. Zejména fotografie, na kterých v letech 1924-1928 zachytila budovy Bauhausu v Desavě, mistrovské domy a školní produkty, představují zásadní část dokumentace Bauhausu. Sehrály nezastupitelnou roli v konstrukci jeho odkazu, který se z větší části utvářel až po uzavření školy v roce 1933 a po odchodu jejích představitelů do exilu. V letech, kdy rozdělení Německa ztěžovalo přístup k desavským budovám Bauhausu, to byly její fotografie, které stvrzovaly místo těchto staveb v dějinách architektury a platí to i pro produkty, obzvlášť pro prototypy, které se nedostaly do výroby. Když musela v roce 1933 narychlo utéct z Německa, těžké skleněné desky, na které tehdy fotografovala musela Moholy nechat v Berlíně.

Po příjezdu do Londýna v červnu 1934 si Moholy zařídila ateliér, kde fotografovala portréty významných osobností z řad šlechty, akademické obce, literární sféry a politiky. Nicméně v září 1940 byl její domov zničen při bombardování a byla znovu nucená uprchnout na poslední chvíli do Švýcarska. Obrazová dokumentace Bauhausu byla v Anglii velmi žádaná, leč Moholy netušila, kde se její negativy, které zanechala v Berlíně, nacházejí. Mezitím její snímky hrály významnou roli v rámci rozsáhlé výstavy Bauhaus, 1919-1928 v newyorském Museum of Modern Art (MoMA), jejíž katalog sloužil po desetiletí jako základní anglickojazyčný text o škole. Když se výstavní katalog náhodou dostal Moholy do rukou, začala mít podezření, že některé z jejích negativů mohly přežít. Na základě několika korespondenčních výměn s bývalým ředitelem Bauhausu Waltrem Gopiem vyšlo najevo, že Gropius měl velkou část jejích negativů po celou dobu u sebe a neváhal z nich nechat zhotovovat fotografie za účelem šíření slávy Bauhausu. Až v roce 1957, po třech letech právních jednání, Moholy konečně získala své negativy zpět.

Od čtyřicátých do šedesátých let 20. století se Lucia Moholy profesně věnovala dokumentaristice. Během druhé světové války vedla inovativní a významnou mikrofilmovou službu londýnské Asociace speciálních knihoven a informačních institucí ASLIB. Následně řídila své vlastní oddělení dokumentační služby, poskytovala konzultace v oblasti mikrozáznamu pro WHO a UNESCO, předsedala organizaci Microfilms for the Disabled Association a psala články o dokumentaci do předních vědeckých časopisů (Nature, Science) i do specializovaných médií zaměřených na oblast dokumentace. Zájem Moholy o fotografii jako technologii reprodukce, komprese a přenosu lze najít i v jejích textech o fotografii pro širší publikum. Její kniha Sto let fotografie vydaná nakladatelstvím Penguin Books v roce 1939 klade na reprodukční aspekty fotografie nezvyklý důraz, zatímco pozornost na obraz jako takový staví stranou.

Své první samostatné výstavy fotografií se Lucia Moholy dočkala až ve svých 87 letech v curyšské Galerii Renée Ziegler. Ta vystavila přes 50 snímků Moholy a zaměřila se na období, jimiž se umělkyně proslavila nejvíce: fotografie z Německa dvacátých let a Anglie let třicátých. Současně v roce 1985 vyšla o Moholy první monografie. Když v roce 1989 zemřela, neměla pozůstalé, kteří by se mohli přihlásit o dědická práva. Své negativy a fotografie ve své pozůstalosti neuvedla a nakonec byla sbírka negativů Moholy věnována instituci Bauahaus-Archive v Berlíně.

Doporučená literatura a další zdroje:

Jordan Troeller (ed.): Lucia Moholy: Exposures. Kunsthalle Praha 2024.

Markéta Svobodová: Bauhaus a Československo 1919-1938. Nakladatelství Kant 2017.

Lucia Moholy: Role fotografie ve společnosti, 1957

Korespondence Lucie Moholy s Walterem Gropiem (v angličitně)

Výstava Bauhaus: 1919-1928 v MoMA (1938/1939)

Podcast AV ČR s Markétou Svobodovou o kráse fasád, horských útulnách i Bauhausu