Tahák k debatování
To Cross One More Sea, 2024, William Kentridge
Teze: Umění by mělo být apolitické.
Při zkoumání teze Umění by mělo být apolitické si nejprve přiblížíme základní pojmy, jako jsou apolitické, politické a angažované umění. Na základě historických příkladů a vybraných teoretických přístupů se zaměříme na to, jakými způsoby může umění souviset s politikou a společností.
JAK ROZUMĚT APOLITIČNOSTI A POLITICKÉMU UMĚNÍ?
Teze, že „umění by mělo být apolitické“, vychází z názoru, že umění by mělo být nezávislé na politice a ideologiích. To ale neznamená, že umělecká díla nemohou reagovat na společenské problémy. Zastánci tohoto přístupu zdůrazňují, že hodnota umění nespočívá především v prosazování politických názorů, ale v jeho umělecké kvalitě, formě a schopnosti vyvolat v divákovi či čtenáři určitý zážitek.
Na druhé straně stojí politické nebo angažované umění, které se vědomě vyjadřuje k veřejným a společenským otázkám. Umění zde není chápáno jen jako prostředek estetického vyjádření, ale také jako způsob, jak otevírat důležitá témata, upozorňovat na problémy, kritizovat společenské jevy nebo podněcovat změny. Politické umění může mít různé podoby – od kritických uměleckých děl až po propagandu sloužící konkrétním politickým zájmům.
Debata o tom, zda by umění mělo být apolitické, proto není jen otázkou svobody uměleckého projevu. Týká se především toho, jakou roli může nebo má umění ve společnosti zastávat a do jaké míry by mělo reagovat na politické a společenské dění.
VZTAH TEZE K VÝSTAVĚ THE BATTLE BETWEEN YES AND NO WILLIAMA KENTRIDGE
Tvorba Williama Kentridge (nar. 1955 Johannesburg) představuje zajímavý příklad pro debatu o tom, zda by umění mělo být apolitické. Kentridge vychází ze zkušenosti apartheidu, politických konfliktů a společenských proměn Jižní Afriky. Jeho díla však nefungují jako přímá politická agitace ani propaganda. Naopak pracují s pamětí, nejistotou a mnohoznačností. Jak připomíná kurátorka výstavy Christelle Havránek, samotný název výstavy „The Battle Between YES and NO“ odkazuje k tomu, že při rychlém opakování slov „Yes“ a „No“ jejich zvuk splývá do slova „Noise“ („hluk“). Tato slovní hříčka dobře vystihuje Kentridgeův zájem o napětí mezi protichůdnými významy namísto jednoznačných stanovisek.
V souvislosti s debatou o apolitičnosti umění představuje tento přístup určitou střední cestu. Na jedné straně stojí umění, které slouží politické ideologii, na druhé straně představa umění zcela odděleného od společnosti. Kentridge se nepřiklání ani k jednomu z těchto pohledů. Jeho díla nenabízejí jednoduchá politická poselství ani jednoznačné odpovědi. Spíše upozorňují na rozpory, otevírají různé možnosti výkladu a vedou diváka k vlastnímu přemýšlení.
Drawings for Projection (1989–2020), William Kentridge
Série animovaných filmů vznikala technikou stop motion a postupným přemazáváním jediné kresby, v níž zůstávají viditelné stopy předchozích verzí. Kentridge zde reflektuje zkušenost apartheidu, paměť a historické vymazávání. Politický význam díla není vyjádřen jednoznačným sdělením, ale je přítomen v samotném procesu vzniku obrazu a v jeho vizuální podobě. Dílo tak otevírá otázku, zda může být umění politické, aniž by přímo prosazovalo konkrétní názory nebo vyzývalo k určitému jednání.
O Sentimental Machine (2015), William Kentridge
Dílo tematizuje osud bolševického revolucionáře Lva Trockého a ztroskotání revolučních utopií 20. století. Kentridge vychází z období, kdy Trockij žil v exilu v Turecku po útěku před stalinistickým režimem. Instalace kombinuje archivní materiál s inscenovanými sekvencemi a vytváří iluzi němého filmu. Autor neobhajuje ani neodsuzuje konkrétní ideologii. Zaměřuje se spíše na to, jak se politické ideje mohou proměnit v nástroj moci.
To Cross One More Sea (2024), William Kentridge
Kentridgeova opera The Great Yes, The Great No (2024), z níž vychází videoinstalace To Cross One More Sea, se věnuje tématu exilu a migrace. Kentridge ukazuje migraci jako zkušenost spojenou se ztrátou, nejistotou i hledáním nového místa k životu. Přestože jsou v díle přítomné politické souvislosti, jeho hlavním tématem zůstává lidská zkušenost. Ukazuje, že umění může historické a politické události zpracovávat prostřednictvím metafory, imaginace a poezie, aniž by nabízelo jednoznačný výklad či prosazovalo konkrétní politické stanovisko.
DALŠÍ PŘÍSTUPY AKCENTUJÍCÍ MYŠLENKU A KONCEPT V UMĚNÍ
Politické umění jako propaganda
Jedním z nejvýraznějších příkladů propojení umění a politiky je propaganda. Ve 30. letech 20. století se například v Sovětském svazu stal socialistický realismus oficiální uměleckou doktrínou podporovanou státem. Umění mělo oslavovat budování socialismu a šířit ideály komunistického režimu. Podobnou úlohu plnilo také umění nacistického Německa, například film Triumf vůle (Triumph des Willens, 1935) režisérky Leni Riefenstahl.
Politické umění a propaganda ale nejsou totéž. Propaganda usiluje o prosazení nebo upevnění určitého názoru či ideologie. Politické umění naproti tomu často otevírá otázky, vybízí k přemýšlení a ponechává prostor pro různé interpretace.
Příklady socialistického realismu nebo filmů Leni Riefenstahl zároveň ukazují, že uměleckou hodnotu díla nelze posuzovat pouze podle jeho politického účelu. Některá propagandistická díla jsou dodnes oceňována pro svou výtvarnou nebo filmovou kvalitu, přestože sloužila autoritářským režimům. Jak připomínají historička umění Milena Bartlová a filosof jazyka Tomáš Koblížek v podcastové sérii Umění pobouřit, význam i hodnocení uměleckých děl se v průběhu času proměňují a nelze je redukovat pouze na jejich politický kontext.
Umění mezi svobodou, politikou a trhem
V 19. století vznikla jako reakce na politické využívání umění myšlenka jeho nezávislosti. Prosazovalo se heslo l’art pour l’art („umění pro umění“), podle kterého by umění nemělo sloužit politice, náboženství ani morálnímu poučování. Jeho hlavní hodnotou měl být především estetický zážitek. Tento názor souvisel s tím, že se umění postupně osamostatňovalo od církve a státu a umělci získávali větší svobodu ve své tvorbě.
V zemích střední a východní Evropy byl tento vývoj přerušen obdobím komunistických režimů, které od umění očekávaly politická a ideologická poselství. Po roce 1989 se proto v českém prostředí začala více prosazovat nezávislost umění a jeho depolitizace, tedy odklon od povinné politické angažovanosti. Umělci se často zaměřovali na osobní témata, například rodinnou paměť a vlastní zkušenosti.
Příkladem je současný český umělec Dominik Lang, který ve své instalaci Spící město (2011) propojil osobní vzpomínky s tvorbou svého otce, sochaře Jiřího Langa. Přestože takové umění neobsahuje přímé politické poselství, může otevírat širší otázky o společnosti. Na tuto skutečnost upozorňovalo od 70. let feministické hnutí heslem „osobní je politické“ – tedy že i osobní zkušenosti mohou ukazovat problémy a hodnoty celé společnosti.
Nezávislost umění ale neznamená, že umění není ovlivňováno jinými silami. Vedle politiky na něj působí také umělecký trh a komerce. Některé současné umění se proto pohybuje na hranici mezi uměním, reklamou, luxusním zbožím a kýčem. Příkladem je tvorba amerického umělce Jeffa Koonse a jeho známá socha Balloon Dog (1994–2000), která ukazuje propojení umění s obchodem a kulturou spotřeby.
Angažované umění a veřejný prostor
Na rozdíl od představy umění jako zcela nezávislé oblasti se angažované umění obrací k veřejnému prostoru a reaguje na společenské, politické nebo ekonomické problémy. Jeho cílem není prosazovat jednu správnou odpověď, ale spíše otevírat otázky a podněcovat veřejnou diskusi.
Vztah umění a politiky může mít dvě základní podoby. Umění může být využíváno k podpoře určité politické ideologie nebo cíle. Druhou možností je umění, které politická a společenská témata kriticky zkoumá a upozorňuje na problémy ve společnosti.
Současné angažované umění často spojuje oba přístupy. Zabývá se aktuálními tématy, například nerovností, životním prostředím nebo lidskými právy, zároveň však zůstává součástí galerií, kulturních institucí a systému podpory umění.
Politické umění naopak představuje užší kategorii, která přímo vstupuje do politického prostoru, kritizuje konkrétní mocenské struktury nebo státní instituce a může mít pro autora bezprostřední osobní či právní důsledky.
V tomto smyslu lze říci, že zatímco každé politické umění je zároveň angažované, angažované umění nemusí být nutně politické v tom smyslu, že by přímo konfrontovalo státní moc nebo autora vystavovalo obdobně závažným důsledkům.
Kolektivní identita (2008), Guma Guar
V českém prostředí můžeme angažované umění ve veřejném prostoru sledovat například na pražské galerii Artwall. Galerijní zeď na nábřeží Vltavy sloužila za minulého režimu politické propagandě, po roce 1989 se však proměnila v prostor pro společensky kritické umění. Výrazným příkladem byla výstava Kolektivní identita (2008) umělecké skupiny Guma Guar, která reagovala na magistrátem podporovanou kampaň za pořádání olympijských her v Praze. Kontroverze kolem výstavy vedla k několikaletému uzavření galerie, která po znovuotevření v roce 2011 pokračuje v prezentaci angažovaného umění ve veřejném prostoru.Tématu veřejného prostoru se dlouhodobě věnuje také český umělec Epos 257. Ve své audiovizuální instalaci Landform (2026) v Galerii Mánes pracuje s billboardem jako symbolem reklamy, která proměňuje podobu měst i krajiny, a zároveň upozorňuje na fungování samotné galerie, jejíž hlavní výstavní sál je možné využít především prostřednictvím komerčního pronájmu. Kritika tak nesměřuje jen k reklamě ve veřejném prostoru, ale také k tomu, jakým způsobem dnes vzniká a funguje umění.
The Silence of the Mole (2026), Jakub Jansa a duo Selmeci Kocka Jusko.
Politické souvislosti se výrazně projevují také na Benátském bienále, jedné z nejvýznamnějších světových přehlídek současného umění. Protože zde jednotlivé státy představují své umělce v národních pavilonech, stává se bienále také místem kulturních a politických debat. To se ukázalo při protestech aktivistek ze skupin Pussy Riot a FEMEN proti návratu ruského pavilonu, kdy upozorňovaly, že kulturní reprezentaci nelze oddělit od války na Ukrajině. Podobné spory provázejí i další významné přehlídky, například Documenta v německém Kasselu. Její ročník 2022 vyvolal debatu kvůli obvinění některých děl z antisemitských motivů a otevřel otázky o hranicích umělecké svobody a odpovědnosti pořadatelů. Československý pavilon na Benátském bienále v roce 2026 představuje projekt The Silence of the Mole českého umělce Jakuba Jansy a slovenského dua Selmeci Kocka Jusko. Autoři využívají postavu Krtečka jako symbol československé kultury a ukazují, že i známý kulturní motiv může získat nový význam v rámci národní reprezentace. Dílo tak připomíná propojení současného umění se společenskými a politickými souvislostmi.
Dropping a Han Dynasty Urn (1995), Ai Weiwei
Tvorba čínského umělce Ai Weiwei patří k výrazným příkladům politicky angažovaného umění. Jeho díla otevřeně kritizují fungování čínského režimu a upozorňují na omezování svobody projevu nebo porušování lidských práv. Známým příkladem je fotografický triptych Dropping a Han Dynasty Urn (1995), na němž autor záměrně rozbíjí vzácnou vázu z období dynastie Chan. Tímto gestem zpochybňuje způsob, jakým stát nakládá s minulostí a národní identitou. Od roku 2011 žije v zahraničí a nadále se věnuje tématům svobody, lidských práv nebo migrace. Jeho příklad není ojedinělý. Také dnes jsou mnozí umělci kvůli své tvorbě pronásledováni, například členové ruské protivládní umělecké skupiny Vojna. Politické umění tak může mít konkrétní důsledky pro samotné tvůrce.
Liaisons (2025), Marlene Dumas
Na politická a společenská témata spojená s dědictvím apartheidu reagují také další současní umělci a umělkyně z Jižní Afriky. Významnou osobností je Marlene Dumas, která je téměř vrstevnicí William Kentridge a stejně jako on vyrůstala v době apartheidu. Ve svých malbách vychází z fotografií, mediálních obrazů i osobních archivů. V cyklu Liaisons (2025) zobrazuje tváře lidí, kteří bývají přehlíženi nebo vytlačováni na okraj společnosti. Obdobně pracuje i jihoafrická fotografka Zanele Muholi. Ve svém dlouhodobém cyklu Faces and Phases (od roku 2006) dokumentuje život LGBTQ+ komunity v Jižní Africe. Také zde nejde o přímé politické poselství, ale o vztah mezi osobním příběhem a širšími společenskými dějinami.
Motýli na Máji (2024), David Černý
V českém prostředí jako příklad komerčního a korporátního umění uváděna tvorba umělce Davida Černého. Konkrétně instalace jeho soch letounů Spitfire Motýli na Máji (2024). Dílo, umístěné na fasádě obchodního domu Máj v centru Prahy vedle svého výtvarného řešení otevírá otázky vztahu umění k veřejnému prostoru, komerčnímu prostředí a soukromému financování kulturních intervencí. Zastánci oceňují jeho schopnost přitáhnout pozornost široké veřejnosti a oživit městský prostor, zatímco kritici upozorňují na riziko, že se umělecké dílo stává součástí marketingové strategie a posilování značky komerčního objektu. Instalace tak ilustruje širší debatu o tom, do jaké míry je umění ve veřejném prostoru ovlivňováno ekonomickými zájmy investorů a zadavatelů.
Misty and Jimmy Paulette in a taxi, NYC (1991), Nan Goldin
Přestože fotografie americké umělkyně Nan Goldin vycházejí z jejího osobního života, dotýkají se také politických a společenských témat. Fotografie Misty and Jimmy Paulette in a Taxi, NYC (1991), pořízená cestou na pochod Pride, propojuje osobní zkušenost s tématem práv LGBTQ+ lidí. Goldin se politicky angažuje také jako aktivistka. Prostřednictvím iniciativy P.A.I.N. organizovala protesty v muzeích a upozorňovala na odpovědnost rodiny Sacklerových za opioidovou krizi. Její tvorbu i aktivismus představuje dokument All the Beauty and the Bloodshed (2022). K Nan Goldin bývá přirovnávána česká fotografka Libuše Jarcovjáková, označovaná jako „Nan Goldin socialistické Prahy“. Obě fotografky zachycují svůj vlastní život, své přátele i queer komunitu a jejich osobní fotografie zároveň vypovídají o společnosti, ve které žijí.
„Jestliže toto způsobila jasná logika, najdeme si méně jasnou logiku. Je-li toto jazyk, najdeme si nejazyk.“
— William Kentridge
„To, kde stojíte, určuje, co vidíte: pozice určuje perspektivu.“
— Pavlína Morganová
„Nejde o umění pro veřejný prostor, ale o umění, které se zabývá veřejnými otázkami.“
— Mary Jane Jacob
„Mé portréty jsou směsicí minulosti a přítomnosti. Nedokážu přímo malovat hrůzy genocid, které se odehrávají v naší době, jejich stíny však ovlivnily atmosféru, v níž tyto tváře vznikaly.“
— Marlene Dumas
DOPLŇKOVÉ MATERIÁLY
FILMY A VIDEA
ROZHOVORY, PODCASTY A ČLÁNKY
„William Kentridge: Víc než umělá inteligence mě zajímá lidská hloupost“, Art Antiques, červen 2026. Art Antiques – článek
Umění pobouřit: Když výtvarná díla provokují — podcast Českého rozhlasu.
https://www.mujrozhlas.cz/umeni-pobourit/umeni-pobourit-kdyz-vytvarna-dila-provokuji
„Chodím spát s pocitem, že se těším, co budu dělat zítra.“ — rozhovor s Jakubem Jansou, Flash Art CZ, 2026.
https://flashart.cz/
„Na Benátském bienále to i kvůli ruské účasti vře. Venezuela bude vystavovat, až bude líp.“ — pořad Akcent, Český rozhlas Vltava, 2026.
https://www.mujrozhlas.cz/
Guma Guar: Kdo je v národním týmu? — Artalk.info, 2008.
https://artalk.info/
Epos 257 vystoupil z anonymity. Mánes mění v asfaltovou džungli — Seznam Zprávy, 2026.
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/kultura-vytvarnik-epos-257-vystoupil-z-anonymity-manes-meni-v-asfaltovou-dzungli-299823
Na Benátském bienále to vřelo. Protesty proti ruské účasti a Pussy Riot — Seznam Zprávy, 2026.
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/kultura-benatske-bienale-zahajeni-rusko-protest-pussy-riot-305664
LITERATURA
Benjamin, Walter. Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti. 1979.
Debord, Guy. Společnost spektáklu. 2007.
Doherty, Claire (ed.). Contemporary Art: From Studio to Situation. 2004.
Fanon, Frantz. Černá kůže, bílé masky. Tranzit, 2015.
Groys, Boris. Gesamtkunstwerk Stalin: Rozpolcená kultura v Sovětském svazu. 2010.
Jacob, Mary Jane. „An Unfashionable Audience.“ In Suzanne Lacy (ed.), Mapping the Terrain: New Genre Public Art. 1995.
Kentridge, William. A Natural History of the Studio. 2026.
Kwon, Miwon. One Place after Another: Site-Specific Art and Locational Identity. 2004.
Majewska, Ewa. Feminist Antifascism: Counterpublics of the Common. 2021.
Morganová, Pavlína. „An Art History of Place.“ In Plural and Multiple Geographies of Modern and Contemporary Art in East-Central Europe. 2024.
Ndikung, Bonaventure Soh Bejeng. Pidginization as Curatorial Method: Messing with Languages and Praxes of Curating. 2023.
O’Doherty, Brian. Studio and Cube: On the Relationship Between Where Art Is Made and Where Art Is Displayed. 2007.
Pollock, Griselda. Feminism, Pedagogy and the Studio: Reflections Across Four Decades. 2025.
Vergès, Françoise. Dekoloniální feminismus. 2025.
Zálešák, Jan. Umění spolupráce. 2011.
PRAVIDLA DEBATOVÁNÍ
Debata je formální diskuse dvou týmů, které obhajují nebo vyvracejí tezi „Všechno může být umění, když to má myšlenku“, která je schválně lehce provokativní, aby vyprovokovala debatu. Jde o kultivovanou výměnu názorů, založenou na argumentech.
ROZDĚLENÍ TÝMŮ A ROLÍ:
Tým PRO (afirmace) – souhlasí s tezí a snaží se ji obhájit.
Tým PROTI (negace) – nesouhlasí s tezí a snaží se ji vyvrátit.
Každý tým má 3 debatéry, kteří mluví ve stanoveném pořadí.
ROLE A POŘADÍ ŘEČNÍKŮ:
| ŘEČNÍK | TÝM | CO DĚLÁ | ČAS |
|---|---|---|---|
| 1. řečník | PRO | Představí tezi a hlavní argumenty týmu | 5 min |
| 3. řečník | PROTI | Křížové otázky | 3 min |
| 1. řečník | PROTI | Reaguje, představí svůj nesouhlas a argumenty | 5 min |
| 3. řečník | PRO | Křížové otázky | 3 min |
| 2. řečník | PRO | Reaguje na PROTI, rozvíjí své argumenty | 5 min |
| 1. řečník | PROTI | Křížové otázky | 3 min |
| 2. řečník | PROTI | Reaguje na PRO, rozvíjí své argumenty | 5 min |
| 1. řečník | PRO | Křížové otázky | 3 min |
| 3. řečník | PRO | Shrne silné stránky svého týmu, vyvrací PROTI | 5 min |
| 3. řečník | PROTI | Shrne silné stránky svého týmu, vyvrací PRO | 5 min |
