Proč si přát odvážné věci: Rozhovor s Ivanou Goossen

Jste ředitelkou Kunsthalle Praha, kam jste ale nepřišla přímo z prostředí kultury. Jaká cesta vás sem tedy zavedla?

Kariérně jde o moji první roli v oblasti kultury, ale to neznamená, že nepocházím z kulturního prostředí. Vyrůstala jsem v rodině profesora ekonomie a harfistky. Dětství jsem strávila v opeře v Plovdivu, otec mojí maminky byl grafik a její sestra je animátorka. V mládí jsem si také pohrávala s myšlenkou stát se umělkyní, i přesto, že můj tatínek ze mě chtěl mít ekonoma. Tehdy jsem mu říkala ‘Ani náhodou!‘

Jak se ale někdy stává, člověk skončí právě u toho, čemu se dobu bránil, a já tak nakonec vystudovala mezinárodní ekonomické vztahy. Začala jsem pracovat v mezinárodní firmě, dostala se do Prahy, poté jsem založila svoji společnost v oblasti manažerského poradenství a personalistiky. Při tom jsem vystudovala Executive MBA na Pittsburghské univerzitě, která už tehdy měla svou evropskou pobočku v Praze.

Není úplně běžné vrátit se z práce zpátky do školy.

Měla jsem sen zažít vzdělávání jinak. Univerzita v Sofii byla hodně teoretická, zatímco způsob vyučování na anglosaských univerzitách je daleko interaktivnější a praktičtější. Navíc studium při práci bylo úžasné v tom, že jsem své poznatky ze školního víkendu mohla využít hned v pondělí naostro v práci. Pak přišla nabídka vést evropskou pobočku globálního programu EMBA na University of Pittsburgh. Věnovala jsem se tomu pět let, do Prahy létali profesoři z Ameriky a studenty byli manažeři z celé Evropy, ale také z Latinské Ameriky a USA.

A potom přišla nabídka z Kunsthalle...

Zvítězila jsem ve výběrovém řízení v roce 2015 a nastoupila jako první člen týmu poté, co nadace The Pudil Family Foundation koupila budovu na Klárově a započaly práce na samotné Kunsthalle.

Jste v pozici ředitelky instituce, která teprve vzniká. Co je v takové pozici zásadní?

Pro mě je to udržovat si nadhled a věřit ve vizi instituce, kterou budujeme. Kvalitní mezinárodní program na přátelském místě.

Jak probíhá přetavování takové vize ve skutečnost?

Je to dlouhá cesta plná neznámých, proto je nutné hodně plánovat a zároveň být připraven na změny. Hlavní je znát hrubé obrysy své cesty a nastavit si zásadní milníky, které u nás navazují na postup rekonstrukce. Z toho se odvíjí načasování všeho ostatního – rozvoj organizační struktury, příprava výstavních projektů, založení doplňkových provozů, tedy kavárny a restaurace a vůbec všechno ostatní, co je zapotřebí, abychom v blízké budoucnosti mohli přivítat naše první návštěvníky. Úplně nejzásadnější na té cestě ale je sdílet ji s těmi správnými lidmi.

Tým lidí v Kunsthalle je celkem mezinárodní a většinově ženský. Byl to záměr?

Na všechny pozice proběhla výběrová řízení a my jsme vždy hledali nejvhodnější osobu pro danou pozici. Takže záměr tam nebyl. Na druhou stranu, jelikož se snažíme budovat otevřené místo s mezinárodním přesahem, dává smysl, že vznikl mezinárodní tým. Všechno jsou to ale lidé, co už v Praze žili, nikdo se sem kvůli nám nepřestěhoval.

Práce v kultuře se neobejde bez spolupráce s umělci. Jsou podle vás v něčem odlišní od jiných profesí?

Existují různě stereotypy o umělcích, ale vlastně spolupráce s každým z nich je jiná – někdy jasná a strukturovaná, někdy složitá... Ale není to tak i u ostatních profesí? Co mají umělci společné je spíše jejich hluboká vnitřní motivace dělat to, co dělají, a zvláštní citlivost, kterou umí vyjádřit zajímavým způsobem. Je to až nakažlivé, moc dobře si vzpomínám na vůni dědova ateliéru i na to, jak moc rád tvořil. Tehdy mě to také lákalo.

Kunsthalle je v našem prostředí jedním z prvních projektů svého druhu. V čem myslíte, že je situace v Česku svébytná?

Vybudovat privátní neziskovou instituci tady je úplně něco jiného, než třeba v USA. Tam je to norma, fungování takových institucí je dané a léty prověřené. U nás patříme mezi průkopníky. Přináší to mnoho úžasných příležitostí dělat věci jinak, nově. Jak to ale u nových věcí bývá, setkáváme se na počátku i s větší mírou nedůvěry. Někteří očekávají, že kulturu má podporovat stát, a neumí si představit, že by to soukromá instituce dělala bez skrytého plánu, jak si na tom vydělat. Taky mi přijde, jako by nebylo záhodno klást si odvážné cíle. To je přitom důležité – když nemáte představu ideálního výsledku, těžko se k němu vůbec přiblížíte.

Jak myslíte, že příchod Kunsthalle Praha ovlivní pražskou kulturní scénu?

Těžko odhadnout. Ale přeju si, aby všechny kulturní instituce plnily misi, kterou si vytyčily a uměly na základě toho smysluplně spolupracovat. Mám za to, že čím bude kulturní scéna různorodější, tím bude zajímavější a svobodnější.

Rozhovor vedl Daniel Knepr.

Autorem fotografie je Jan Rasch