Nenápadný palác elektřiny – historie Zengerovy trafostanice

Nenápadný palác na Klárově vystavěný pod letenským masivem v místech, kam se otevírá Chotkova ulice, vlastně žádným palácem nikdy nebyl. Pokud by se totiž jednalo o objekt rezidenčního a reprezentačního charakteru, bylo by každému na první pohled nápadné, že mu chybí adekvátně pojatý hlavní vstup. Ovšem slavnostní nástup zde nebyl vůbec potřeba, protože v paláci nesídlil žádný šlechtický rod, ani ho neužívala žádná vážená instituce. Byl to palác, ve kterém v minulosti pulsovala elektřina. A ta nevstupuje dovnitř dveřmi, nýbrž kabely.

Zengerova transformační a usměrňovací stanice na Klárově, jak zní přesný název budovy, patří do početného souboru staveb, jejichž výstavbu v meziválečném období iniciovaly i financovaly Elektrické podniky hlavního města Prahy. Tento přední městský podnik, vedený prozíravým předsedou správní rady Eustachem Mölzerem, se zásadně podílel na modernizaci československé metropole.

Snahy vedení Elektrických podniků cílily převážně k Všesokolskému sletu, který se konal na začátku července 1932 v Praze na Strahově. Ke stadionu směřovaly desetitisíce návštěvníků, které měly do táhlého kopce vyvážet především tramvaje. Pro jejich obslužnost bylo zapotřebí mít spolehlivé rozvody elektrického proudu a klíčovým uzlem v pražské síti byla právě Zengerova trafostanice na Klárově. Přípravy na její výstavbu probíhaly intenzivně v průběhu dvacátých let.

  1. Archivní plán Zengerovy transformační stanice v Praze

  2. Zdeněk Pešánek

Architekt Vilém Kvasnička zahalil industriální objekt na Klárově v letech 1929-1932/1934 do klasicizujícího tvarosloví, čímž velmi kultivovaně vyřešil nesnadnou úlohu, jak pojmout stavbu v historickém prostředí Malé Strany. Takové pojetí ovšem nebylo nijak samozřejmé. Při pohledu na další stavby, které vznikly z podnětu Elektrických podniků, je zřejmé, že tato progresivní firma pro své objekty s oblibou volila moderní tvarosloví. To je nejvíce patrné zejména na firemní centrále v Praze Bubnech, kterou jako jeden z vrcholných projevů funkcionalismu navrhl Adolf Benš s Josefem Křížem.

Použití klasicizujících forem pro exteriér Zengerovy transformační stanice představuje citlivé řešení dostavby městského bloku v bezprostředním sousedství empírového paláce, bývalého Klárova ústavu slepců. Vilém Kvasnička tedy pro moderní průmyslovou stavbu čerpal ze stejného formálního zdroje jako autor sousedního objektu, aniž by se uchýlil ke staromódnímu, historizujícímu uměleckému projevu. Naopak jeho architektonický rukopis nijak nezastírá dobu svého vzniku na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století.

Přesto Vilém Kvasnička neváhal ve prospěch výsledku potlačit některé typické neoklasicistní rysy. Ustoupil například od symetrického rozložení objektu, které by na téměř trojúhelníkovém pozemku bylo značně problematické. Patrně proto architekt kompozici stavby rafinovaně rozložil tak, aby byla parcela využita v maximální možné míře. Díky tomuto rozhodnutí vytváří budova Zengerovy transformační stanice ve výsledku nápaditou sestavu hmot rozdělených podle jejich účelu, s ohledem na přírodní reliéf a konfiguraci místní zástavby. Kvasničkův přístup je proto jedinečný – ctí funkcionalistické principy, které jsou v celkovém výrazu stavby sjednoceny pomocí neoklasicistního tvarosloví.

  1. Pohled do interiéru trafostanice

  2. Stavba kabelového kanálu

  3. Zdeněk Pešánek, čtyři světelné kinetické plastiky z cyklu Sto let elektřiny, © Monoskop.org

  4. Zengerova trafostanice

Hlavní průčelí Zengerovy transformační stanice mělo zdobit mimořádně invenční dílo Zdeňka Pešánka, k jehož instalaci však nikdy nedošlo. Původní záměr dlouho naznačovaly prázdné konzoly, na které měly být osazeny celkem čtyři světelné kinetické plastiky inspirované stoletou historií elektřiny. Vizualizace elektrické energie chtěl Pešánek dosáhnout za pomoci neonových trubek a pěti set barevných žárovek, které se měly navíc stát „nositelkami vlastní světelné melodie“. Ta se měla v pravidelných intervalech rozeznívat a trvat přes dvě minuty. Národní listy v roce 1936 informovaly své čtenáře, že se Praze dostane „originálního díla ze zcela nového umělecko-technického oboru, jemuž podobných nenalezneme dosud ani nikde v cizině.“

Pešánkova inovativní vize však nikdy průčelí Zengerovy transformační stanice nerozsvítila. Na podzim byl celý soubor čtyř kinetických plastik vystaven v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu a v roce 1937 se jím Československo ještě pyšnilo na mezinárodní výstavě v Paříži. Po jejím skončení však dílo na místo svého určení už nedoputovalo, na rozdíl od Edisonovy transformační stanice, kterou ozdobila jiná Pešánkova plastika. A tak se nenápadný palác elektřiny na Klárově nikdy nestal nositelem velmi nápadného kinetického artefaktu.

Historické fotografie pocházejí z publikace Zengerova transformační a usměrňovací stanice vydané Elektrickými podniky hl. m. Prahy v roce 1932.
Autorka textu je Vendula Hnídková, 
historička architektury.