Nan Goldin: The Ballad of Sexual Dependency (Balada o sexuální závislosti, 1979/2001)

Balada o sexuální závislosti byla původně koncipována jako slideshow diapozitivů s hudbou od Velvet Underground, Jamese Browna, Niny Simone, Charlese Aznavoura, Screamin' Jay Hawkinse a Petuly Clarkové a dalších, pro potěšení přátel umělkyně.

Dílo je záznamem osobních zážitků Goldin v pozdních 70. a raných 80. letech v New Yorku, kde byla nedílnou součástí vznikajících scén New Wave a Post-Punku.

Její sounáležitost s queer komunitou je obzvlášť bolestná, vezmeme-li v potaz, že fotografie byly pořízeny před vypuknutím nebo během epidemie AIDS, která zdevastovala životy mnoha z vyobrazených. Název uměleckého díla vychází z Žebrácké opery (1928) Bertolda Brechta, která paroduje kapitalistickou společnost. 

NAN GOLDIN

Snímky Nan Goldin (*1953, Washington, D. C.) se staly se ikonickým dokumentárním záznamem subkultury a LGBT+ komunity v New Yorku v 70. a 80. letech. Goldin vyrůstala v rodině střední třídy a jako jedenáctiletá se musela vypořádat se sebevraždou své starší sestry. O několik let později utekla z domova, přerušila vazby s rodinou a stala se součástí gay a drag queen komunit, které fotografovala během svých studií na School of the Museum of Fine Arts v Bostonu. V roce 1978 se přestěhovala do bytu na Bowery v New Yorku, který se stal důležitým místem setkávání lokálních bohémek a bohémů, podobně jako místem nekonečných divokých večírků, které Goldin ustavičně fotografovala. 

Navzdory společenským změnám, které se v 90. letech odehrály, pokračuje Goldin v práci a je symbolem aktivismu boje proti AIDS. Stále pořizuje fotografické portréty své „rozšířené rodiny“, zachycuje krajinu během dne novými způsoby a podílí se na tvorbě publikací. Dobře známé jsou i její spolupráce v oblasti módy. Život Nan Goldin byl poznamenán léčbami závislostí na drogách. Na základě této zkušenosti založila skupinu P.A.I.N., která bojuje proti krizi spojené s epidemií opioidů.