Memory of Touch: Kapitola I
Memory of Touch: Kapitola I
Sbírka Kunsthalle Praha v dialogu
19/6 2026—8/10 2026
Galerie 3
Kurátor: Tevž Logar
Ve spolupráci s: Barbora Ropková (kurátorka sbírky Kunsthalle Praha)
Vystavující umělkyně a umělci ze sbírky Kunsthalle Praha:
Zbyněk Baladrán, Jiří Černický, Agnes Denes, Emil Filla, Tomislav Gotovac, Milan Knížák, Jiří Kovanda, Jiří Kolář, Jitka Kolínská, Eva Koťátková, Bohumil Kubišta, Heinz Mack, Frank Joseph Malina, Ján Mančuška, Haroon Mirza, Jaromír Novotný, Theodor Pištěk, Marie Rychlíková, Kurt Schwitters, Ira Svobodová, Jindřich Štyrský, Goran Trbuljak
Přizvaní vystavující umělci a umělkyně:
Lukáš Hofmann, Igor Hosnedl, Jakub Choma, Valentýna Janů, Roman Štětina
Memory of Touch, výstava rozvíjející se ve dvou kapitolách, uvádí první rozsáhlejší představení umělecké sbírky Kunsthalle Praha. Místo aby sbírku chápala jako pevně daný a uzavřený celek, staví vedle sebe historická, poválečná a současná díla v dialogu s pozvanými českými umělci a umělkyněmi, jejichž myšlenky a postoje sbírku otevírají navenek a umožňují vznik nových rezonancí.
Memory of Touch se odehrává v době, která odměňuje kontrolu, jistotu, konflikt a dokonalé povrchy — v kulturní krajině, jež oslavuje efektivitu a viditelnost, zatímco skrývá to, co je nehlídané, nejisté a nedokonalé. Proti těmto imperativům výstava nabízí tichý protipól: obrací naši pozornost k křehkosti a zranitelnosti nikoli jako k nedostatkům, ale jako k projevům odolnosti. Být otevřený a zůstat propustný tváří v tvář riziku není slabost, je to uvědomělá forma přítomnosti a jednání. Z této citlivosti vstupujeme do sbírky nikoli jako do lineární chronologie, ale jako do konstelace momentů, dojmů a ozvěn.
Sbírka Kunsthalle Praha se zde neobjevuje jako komentář k dějinám, ale jako podprahový proud – tichý, vytrvalý a utvářející. Staví vedle sebe díla nikoli jako subjekty, ale jako atmosféry. Nikoli jako lekce, ale jako pulsy, které se ptají, co v nás minulost probouzí, jak v paměti přetrvává a jak nadále formuje přítomnost. Odtud se výstava obrací k pozvaným současným umělcům a umělkyním – generaci utvářené přechodem ne z jednoho stabilního světa do druhého, ale krajinou proměnlivých systémů, mizejících jistot a křehkých forem sounáležitosti. Ne k těm, kteří opakují formy minulosti, ale k těm, kteří zdědili jejich emocionální rejstříky: bdělost, zlom, a nezbytnost tichého setrvání.
Prolnutím sbírky a pozvaných umělců a umělkyň vznikají různé dialogy — mezi intimitou a odstupem, nepohodlím a potěšením, materiálním a efemérním. Tyto napětí ustanovují křehkost jako metodu, nikoli téma, zatímco výstava se strukturovaně rozvíjí ve dvou komplementárních kapitolách: první ji zkoumá jako formu odporu, druhá jako prožívanou podmínku a přítomnost. Společně vytvářejí jeden pohyb, který propojuje estetické, historické a afektivní ideje. Napříč generacemi umělci a umělkyně tříští formu, pracují s nestálými materiály a narušují koncepty, aby probudili postoj odrážející světy poznamenané zlomy — od avantgardních experimentů a poválečných děl formovaných cenzurou až po současné praxe reagující na ekologickou, sociální a emoční prekérnost. Tyto vrstevnaté dialogy staví do záměrné souvislosti široké spektrum médií, malbu, kresbu, instalaci, sochu, fotografii i video, a probouzejí minulost v naléhavostech přítomnosti. A tím potvrzují křehkost jako živý jazyk naší doby: jemný, a přesto odolný, nejistý, a přesto plodný.
Návštěvnictvu bude během výstavy k dispozici audioguide vzniklý ve spolupráci Kunsthalle Praha a platformy Cabinet of Wonders.
KAPITOLA I
První kapitola staví do popředí křehkost ve všech jejích vizuálních, materiálních a formálních intenzitách. Zkoumá, jak umělci a umělkyně napříč generacemi tříští, uvolňují či destabilizují formu jako způsob, jak zrcadlit a promýšlet nestabilní svět. V tomto dialogu se objevují rané avantgardní experimenty, v nichž se geometrie drolí a forma se pohybuje na hraně kolapsu a znovuobjevování; pováleční umělci a umělkyně tvořící pod cenzurou a represí zakrývají křehkost skrze jemné zlomy, kódovaná gesta a tlumené disonance. A současní tvůrci a tvůrkyně aktivují roztříštěné narativy, nestálé materiály, štěpené identity a fragmentární těla, aby artikulovali naléhavosti přítomnosti, ekologické otřesy, sociální rozpad, digitální disonanci.
Namísto ilustrování historické linie vytváří přítomnost mladších umělců a umělkyň rezonanci: minulost není pouze citována, ale znovu uváděna do pohybu, její otřesy se přenášejí vpřed. Křehkost se objevuje jako živý jazyk. Rozlomené kubistické tělo, tichá poválečná kresba poznamenaná útlakem a současná instalace vystavěná z prekérních, hroutících se materiálů mohou stát vedle sebe — každá vibruje ve svém vlastním rejstříku. Tato první kapitola vytváří krajinu rozbitých struktur, kde se křehkost stává nikoli znamením slabosti, ale způsobem estetického myšlení: způsobem, jak přetvořit formu v její vlastní podobu odporu.




