Memory of Touch: Kapitola II
Sbírka Kunsthalle Praha v dialogu
13/11 2026—12/4 2027
Galerie 3
Memory of Touch (Paměť dotyku), výstava rozvíjející se ve dvou kapitolách, uvádí první rozsáhlejší představení umělecké sbírky Kunsthalle Praha. Místo aby sbírku chápala jako pevně daný a uzavřený celek, staví vedle sebe historická, poválečná a současná díla v dialogu s pozvanými českými umělci a umělkyněmi, jejichž myšlenky a postoje sbírku otevírají navenek a umožňují vznik nových rezonancí.
Memory of Touch se odehrává v době, která odměňuje kontrolu, jistotu, konflikt a dokonalé povrchy — v kulturní krajině, jež oslavuje efektivitu a viditelnost, zatímco skrývá to, co je nehlídané, nejisté a nedokonalé. Proti těmto imperativům výstava nabízí tichý protipól: obrací naši pozornost k křehkosti a zranitelnosti nikoli jako k nedostatkům, ale jako k projevům odolnosti. Být otevřený a zůstat propustný tváří v tvář riziku není slabost, je to uvědomělá forma přítomnosti a jednání. Z této citlivosti vstupujeme do sbírky nikoli jako do lineární chronologie, ale jako do konstelace momentů, dojmů a ozvěn.
Sbírka Kunsthalle Praha se zde neobjevuje jako komentář k dějinám, ale jako podprahový proud – tichý, vytrvalý a utvářející. Staví vedle sebe díla nikoli jako subjekty, ale jako atmosféry. Nikoli jako lekce, ale jako pulsy, které se ptají, co v nás minulost probouzí, jak v paměti přetrvává a jak nadále formuje přítomnost. Odtud se výstava obrací k pozvaným současným umělcům a umělkyním – generaci utvářené přechodem ne z jednoho stabilního světa do druhého, ale krajinou proměnlivých systémů, mizejících jistot a křehkých forem sounáležitosti. Ne k těm, kteří opakují formy minulosti, ale k těm, kteří zdědili jejich emocionální rejstříky: bdělost, zlom, a nezbytnost tichého setrvání.
Prolnutím sbírky a pozvaných umělců a umělkyň vznikají různé dialogy — mezi intimitou a odstupem, nepohodlím a potěšením, materiálním a efemérním. Tyto napětí ustanovují křehkost jako metodu, nikoli téma, zatímco výstava se strukturovaně rozvíjí ve dvou komplementárních kapitolách: první ji zkoumá jako formu odporu, druhá jako prožívanou podmínku a přítomnost. Společně vytvářejí jeden pohyb, který propojuje estetické, historické a afektivní ideje. Napříč generacemi umělci a umělkyně tříští formu, pracují s nestálými materiály a narušují koncepty, aby probudili postoj odrážející světy poznamenané zlomy — od avantgardních experimentů a poválečných děl formovaných cenzurou až po současné praxe reagující na ekologickou, sociální a emoční prekérnost. Tyto vrstevnaté dialogy staví do záměrné souvislosti široké spektrum médií, malbu, kresbu, instalaci, sochu, fotografii i video, a probouzejí minulost v naléhavostech přítomnosti. A tím potvrzují křehkost jako živý jazyk naší doby: jemný, a přesto odolný, nejistý, a přesto plodný.
Návštěvníkům bude během výstavy k dispozici audioguide vzniklý ve spolupráci Kunsthalle Praha a platformy Cabinet of Wonders.
Druhá kapitola osvětluje křehkost jako prožívanou a sociální podmínku — způsob přítomnosti utvářený vystavením, citlivostí a prostupností bytí ve světě. Zvažuje, jak umělci a umělkyně napříč různými obdobími činili něhu a zranitelnost viditelnou nikoli jako známky slabosti, ale jako vědomá gesta síly a sebeukotvení ve společnosti. Tento dialog propojuje raná avantgardní díla, v nichž se nejistota války a proces vzniku mladé republiky projevují skrze expresivní napětí a otevřené emocionální gesto; poválečná díla vzniklá během normalizace a dohledu, kde se křehkost objevuje v tichu, pauzách a samotném faktu existence, ale rovněž v aktech tiché odolnosti a současné praxe, které přijímají emocionální transparentnost, nedokončené formy a odhalená gesta, aby pojmenovaly smutek, péči, prekérní těla, intimitu a vytrvalost v dnešní rozštěpené společenské krajině.
Přítomnost mladších umělců a umělkyň osvětluje křehkost jako současnou formu odporu, uskutečňovanou skrze efemérnost, nejednoznačnost a odmítnutí spektáklu. Jejich tvorba rezonuje s dřívějšími generacemi nikoli skrze citaci, ale skrze udržování étosu otevřenosti tváří v tvář společenskému tlaku.
Intimnější a kontemplativnější tón této kapitoly se rozvíjí jako sled setkání, tichých, zranitelných, někdy syrových, v nichž se křehkost stává nejen estetickou strategií, ale prožívaným, vtěleným a sociálně zapsaným způsobem bytí.
