Fluxus filmy ze sbírky Kunsthalle Praha (Sbírka Fluxus Marie a Milana Knížákových)
Sbírka Kunsthalle Praha, zaměřená na výrazné umělecké projevy a tendence 20. a 21. století, je živým a rozvíjejícím se souborem děl s více než 2 000 uměleckými díly. Její součástí je sbírka Fluxus Marie a Milana Knížákových, odkazující na významnou roli umělce Milana Knížáka jako ředitele Fluxu pro východní Evropu Fluxus East. Ten si pozornost uměleckých kolegů a kolegyň ze zahraničí získal především svými undergroundovými aktivitami v rámci hnutí Aktual.
Hnutí Fluxus vzniklo na počátku 60. let 20. století pod vedením amerického umělce litevského původu George Maciunase (1931–1978). Navazovalo na odkaz Marcela Duchampa a Johna Cage. Fluxus rozšířil chápání toho, co může být umění, a ovlivnil podobu současné tvorby, v níž se uplatňují různé formy a přístupy. Umělci a umělkyně Fluxu spojovali vizuální umění s experimentální hudbou, divadlem a poezií.
Sbírku Fluxus manželé Knížákovi získali prostřednictvím intenzivních kontaktů s dalšími členy a členkami tohoto mezinárodního hnutí. S většinou z nich se Milan Knížák setkal osobně během své návštěvy USA (1968–1970) nebo později během rezidence DAAD v Berlíně (1979–1980); kontakt s nimi mohl částečně udržovat i přes železnou oponu – díky poště.
Sbírka se skládá přibližně ze 700 položek a obsahuje díla od zhruba 46 umělců a umělkyň. K zastoupeným médiím patří především multiply, objekty, kresby, návody k akcím, fotografie dokumentující různé performance, autorské knihy a umělecká korespondence. Část sbírky byla v minulosti prezentována na výstavě Elmgreen & Dragset: READ.
Delivered by Post: Fluxus filmy ze sbírky Kunsthalle Praha (sbírka Fluxus Marie a Milana Knížákových) prezentuje soubor děl členů a členek mezinárodního hnutí Fluxus. Do sbírky manželů Knížákových se filmy dostaly v roce 1975, kdy je Knížákovi v kufříku poslal newyorský umělec a kurátor Jon Hendricks. Milan Knížák filmy v Čechách – i přes místní restrikce a omezení – posléze několikrát promítal.
Všechny filmy pochází z šedesátých let a jejich výběr se volně prolíná s tzv. Fluxfilm Anthology, sestavenou Georgem Maciunasem (1931–1978). Krátké filmy, většinou určené k promítání ve smyčce, byly prezentovány jako součást eventů a happeningů newyorské avantgardy. Mezi jejich autory a autorky patřily osobnosti tehdejší avantgardy jako Yoko Ono, Wolf Vostell, George Maciunas, Mieko Shiomi nebo Joe Jones.
Příznačná fluxová estetika vykazuje silnou tendenci k experimentu. V souladu s fluxovým důrazem na procesualitu a interdisciplinaritu jsou videa založena na zpomalených záběrech, absurditě, spontánnosti a improvizaci. Odráží záměrnou nekonvenčnost kolektivní duše Fluxu, pod jejíž hravou formou a důrazem na prolnutí umění se životem se skrývá hlubší poselství.
Zastoupení umělci a umělkyně:
Eric Andersen, John Cale, John Cavanaugh, Albert Fine, Joe Jones, George Landow, George Maciunas, Yoko Ono, James Riddle, Paul Sharits, Mieko (Chieko) Shiomi, Pieter Vanderbeck, Wolf Vostell a Robert Watts
Eric Andersen, Opus 74, Version 2, 1966
barva, bez zvuku, 1:35 min.
s laskavým svolením Electronic Arts Intermix (EAI), New York, © Eric Andersen
V této vizuální sekvenci Andersen využívá metodu jednotlivých filmových políček (single-frame exposures), z nichž každé zaznamenává jiný motiv. Výsledkem je rytmizovaná smršť obrazů, která osciluje mezi dokumentací a abstrakcí. Film je formálně jednoduchý, ale zároveň působí jako vizuální báseň, která rozvíjí Andersenův koncept „intermediality“ – prolínání uměleckých médií a struktur v čase.
George Maciunas, ARTYPE, 1966
č/b, bez zvuku, 2:40 min.
s laskavým svolením Electronic Arts Intermix (EAI), New York, © George Maciunas Foundation, Inc.
Zakladatel Fluxu George Maciunas v tomto filmu experimentuje s čistě grafickými strukturami, vyrytými přímo do filmového pásu. Pravidelné vzory, mřížky a textury připomínají vizuální partitury, které jsou určeny k cyklickému promítání. ARTYPE představuje formální a mechanické uchopení obrazu, v němž se estetika stává procesem.
John Cavanaugh, Blink, 1966
č/b, bez zvuku, 2:20 min.
s laskavým svolením Electronic Arts Intermix (EAI), New York, © John Cavanaugh Foundation
Blink je vizuální rytmus uzavíraný do základního lidského pohybu – mrknutí oka. Cavanaugh pracuje s repetitivní strukturou, kde opakování drobného pohybu nabývá monumentální intenzity. Tento minimalistický film připomíná meditaci nad tělesností a percepcí v mikroměřítku.
Mieko Shiomi, Disappearing Music For Face, 1966
č/b, bez zvuku, 11:15 min.
s laskavým svolením Electronic Arts Intermix (EAI), New York, © Mieko Shiomi
Shiomi vytváří subtilní meditaci o čase a změně prostřednictvím extrémně zpomaleného záznamu obličeje. Pomalu mizející výraz herečky se stává obrazem plynutí a nestálosti. Film navazuje na Shiomiiny hudební kompozice a konceptualismus, kde obraz nahrazuje notaci a tělo se stává partiturovým médiem.
John Cale, Police Car, 1966
barva, bez zvuku, 1 min.
s laskavým svolením Electronic Arts Intermix (EAI), New York, © John Cale
V minimalistickém filmu hudebníka a performera Johna Calea (známého mimo jiné ze skupiny The Velvet Underground) sledujeme blikající světla policejního vozu v noční krajině. Světelný rytmus funguje jako vizuální kompozice – film transformuje objekt autority v hypnotický, rytmizovaný obraz. Police Car osciluje mezi reálným dokumentem a abstraktní partiturou města.
Albert Fine, Dance, 1966
č/b, bez zvuku, 1:25 min.
s laskavým svolením Electronic Arts Intermix (EAI), New York, © Albert Fine
Fine vytváří jednoduchý, statický záznam tanečního pohybu, zbaveného jakékoliv teatrálnosti. Kamera se téměř nehýbe, čímž diváka nutí soustředit se na samotný pohyb – jeho rytmus, mechaniku a tělesnost. V duchu Fluxu nejde o představení, ale o akt přítomnosti.
James Riddle, 9 Minutes, 1966
č/b, bez zvuku, 10 min.
s laskavým svolením Electronic Arts Intermix (EAI), New York, © James Riddle
Film zachycuje čas jako kompresi událostí a drobných gest. V pomalém, tichém tempu sledujeme série drobných akcí, které nabývají symbolický význam právě svou všedností. Riddle přetváří každodennost do prostoru vnímání, kde i nepatrný pohyb může rezonovat jako významový impulz.
Paul Sharits, Sears Catalogue 1–3, 1965
č/b, bez zvuku, 0:28 min.
s laskavým svolením Electronic Arts Intermix (EAI), New York, © Paul Sharits
Tento extrémně krátký film (28 sekund) je raným příkladem Sharitsovy práce se strukturálním filmem. Série rychle střídaných obrazů vytržených z komerční estetiky vytváří vizuální smršť. Jde o kritiku konzumu i radikální formalismus zároveň, kde je filmový pás nositelem vizuálního násilí i rytmického řádu.
Paul Sharits, Dots 1 & 3, 1965
č/b, bez zvuku, 0:35 min.
s laskavým svolením Electronic Arts Intermix (EAI), New York, © Paul Sharits
Krátká optická kompozice založená na repetitivních obrazcích teček (dots) vytvořených přímo na filmu. Sharits zde nepracuje s kamerou, ale s materiálem filmu jako fyzickým médiem. Film se stává vizuálním stroboskopem, který napadá smysly i vnímání času.
Paul Sharits, Wrist Trick, 1965
č/b, bez zvuku, 0:28 min.
s laskavým svolením Electronic Arts Intermix (EAI), New York, © Paul Sharits
Další z autorových minimalistických děl, kde se filmový pás proměňuje ve vizuální časovou jednotku. Rychlý sled obrazů zobrazujících lidské zápěstí v jednoduchém gestu. Film ukazuje Sharitsovu tendenci dekódovat lidské tělo v čisté rytmické a vizuální abstrakci.
Robert Watts, Trace No. 24, 1966
č/b, bez zvuku, 4:20 min.
s laskavým svolením Electronic Arts Intermix (EAI), New York, © Robert Watts
Watts vytváří lineární sekvenci pohybů nebo předmětů, které zanechávají za sebou stopu – ať už doslova, nebo obrazně. Film je tichou studií procesu, v němž gesto zanechává vizuální paměť. V duchu Fluxu se jedná spíše o dokument přítomného momentu než o tradiční „film“ s dějem.
Robert Watts, Trace No. 23, 1966
č/b, bez zvuku, 3 min.
s laskavým svolením Electronic Arts Intermix (EAI), New York, © Robert Watts
Spřízněné dílo k filmu Trace No. 24, ve kterém autor zkoumá vztah mezi objektem, prostorem a jeho záznamem. Kamera se stává neutrálním svědkem události a zároveň spolutvůrcem její materializace. Oba Trace filmy navazují na koncept performativního minimalismu.
Pieter Vanderbeck, 5 O’Clock in the Morning, 1966
č/b, bez zvuku, 5:20 min.
s laskavým svolením Electronic Arts Intermix (EAI), New York, © Pieter Vanderbeck
Vanderbeck v tomto díle zkoumá fyziku pohybu a vizuální rytmus prostřednictvím pádu a letu objektů v prostoru. Film se stává téměř vědeckou studií tělesnosti; ale zároveň poetickou meditací o gravitaci, času a tíze.
Wolf Vostell, Sun in Your Head, 1963
č/b, bez zvuku, 7:10 min.
s laskavým svolením Electronic Arts Intermix (EAI), New York, © Wolf Vostell
Film kombinuje fragmenty televizních přenosů s texty a grafickými zásahy, čímž vzniká tzv. televizní dekoláž. Vostell destruuje lineární logiku médií a transformuje masovou kulturu v proud deformovaných obrazů, které oscilují mezi krásou a chaosem.
Yoko Ono, Four, 1966
č/b, bez zvuku, 6 min.
s laskavým svolením Electronic Arts Intermix (EAI), New York, © Yoko Ono
Ono zde přivádí do pohybu zcela intimní gesto – chůzi zachycenou prostřednictvím detailního záběru na lidské pozadí. Opakováním a rytmizací jednotlivých kroků vzniká jakási performativní partitura těla, jež spojuje každodenní banalitu s poetickou absurditou.
George Landow, The Evil Faerie, 1966
č/b, bez zvuku, 0:28 min.
s laskavým svolením Electronic Arts Intermix (EAI), New York, © George Landow
Ve svém krátkém filmu Landow (později známý jako Owen Land) vytváří hravý, ironický mikronarativ. Fragmentované gesto rukou na střeše, výskyt nápisu „Kodak Girl“ a podivné objektové kombinace působí jako dadaistický deník z jiné reality.
Yoko Ono, One, 1966
č/b, bez zvuku, 5 min.
s laskavým svolením Electronic Arts Intermix (EAI), New York, © Yoko Ono
V One kamera z extrémního detailu zachycuje plamen svíčky. Film je natočen ve zpomaleném tempu a trvá pět minut, během nichž se očekává, že plamen dohoří. Ono zde pracuje s motivem čekání, času a pomíjivosti – kamera je nehybná, ale divák se stává součástí neviditelného děje. Tento radikálně jednoduchý obraz se mění v intenzivní meditaci.
Joe Jones, Smoking, 1966
č/b, bez zvuku, 5:10 min.
s laskavým svolením Electronic Arts Intermix (EAI), New York, © Joe Jones
Jonesův film je téměř abstraktní studií kouře, zaznamenanou vysokorychlostní kamerou. Kouřové spirály, které se pomalu rozplývají v prostoru, jsou zde vnímány jako vizuální hudba – pohyb bez těla, přítomnost beze slov. Jones propojuje přístup hnutí Fluxus s elementární performancí pomíjivosti.
