Vědec nebo umělec? Rozhovor s Hichamem Berradou

Jak to všechno začalo? Jak vypadalo vaše první setkání s tvůrčí činností? Vzpomínáte si na nějaký zážitek, který ve vás zažehl jiskru zájmu o umění?

Myslím, že můj zájem o umění pochází prostě z potěšení, které mi přináší. Nevzpomínám si na žádný spouštěcí okamžik, ale mám několik živých vzpomínek. Když mi například bylo asi deset let, přišel k nám do školy člověk, který nám předváděl nejrůznější vědecké postupy. Naprosto přesně si vzpomínám na pestrobarevný chromatický kruh, který po roztočení vypadal jako šedivý.

Taky jsem měl štěstí, že jeden z mých marockých strýčků studoval výtvarné umění v Toulouse, což bylo v jeho prostředí a v Maroku v tehdejší době něco dost nezvyklého. Je to můj nejoblíbenější strýc a rád jsem s ním trávil spoustu času. Když jsem chodil do školky, publikoval jednu moji kresbu v časopise, s nímž tehdy spolupracoval. Moji rodiče si pověsili některé obrazy, které jsem namaloval na základní škole, na stěny v obývacím pokoji. Vzpomínám si, že jsem malováním trávil spoustu času. Povzbuzovalo mě to.

Vaše dílo se nachází někde na pomezí umění a vědy. Zdá se, že experimentování s fyzikálními a chemickými fenomény je pro vás stejně důležité jako umělecká tvorba. Proč jste se rozhodl vydat se profesionálně spíš na uměleckou než na vědeckou dráhu?

Moje matka byla profesorka biologie a otec farmaceut. Při tvorbě herbářů jsme trávili spoustu času sběrem kapradin v Pyrenejích a snahou zachovat barvu vlčích máků po usušení. Doma jsme měli atlas hub, který jsem prolistoval snad tisíckrát. Oba moji rodiče se vášnivě zajímají o morfogenezi, o formy, jaké dokáže příroda vytvořit.

Přesto mě nikdy nenapadlo vydat se na vědeckou dráhu. Odjakživa jsem se chtěl věnovat umění. Když jsem nastoupil na výtvarnou akademii v Paříži, do studia Jeana-Luca Vilmoutha, věnoval jsem se především digitální fotografii. Pamatuji si, že jsem se dlouho nemohl najít, vnímal jsem, že spousta umělců z Maghrebu vychází z politických námětů spojených se situací v jejich zemích, nebo z tématu vykořeněnosti. Já mám dvojí občanství, francouzské a marocké, ale nehodlal jsem z toho učinit ústřední téma své práce. Na akademii spousta lidí francouzského původu odkazovala ve svých pracích na moderní umění, především na jeho prostorový aspekt – na kulturu, kterou jsem v té době vůbec neznal. Také mě to moc nebralo. Přemýšlel jsem nad tím, co je mi vlastní, a tak jsem začal pracovat na fyzikálních a biologických fenoménech a na morfogenezi. Z fotografie jsem přirozeným vývojem dospěl k videu, které se víc hodí, když mluvíme o pohybu a vývoji.

Présage, již jste vystavoval v Praze v rámci přehlídky Living Kunsthalle, je dílo, které rozvíjíte několik let. Prezentujete je přes různá média: performanci, videoinstalaci a fotografii. Mohl byste vysvětlit, jak se projekt v průběhu doby vyvíjel?

Présage je projekt, s nímž jsem začal před více než deseti lety a jehož hlavní princip spočívá jednoduše ve vytváření rozličných chemických reakcí ve skleněné nádobě. Reakce vedou k vytváření krajiny v proměnlivých časových úsecích od několika minut po několik měsíců.

Je to projekt, který se původně zrodil z performance před obecenstvem. Mám skleněnou nádobu a kameru, která v reálném čase přenáší záznam toho, co se ve sklenici děje. Potom vyvolávám nejrůznější chemické reakce, komponuji je jako malíř. Usilovně se snažím, aby prázdná sklenice působila stejně jako čisté plátno, a znalosti, které má malíř o malbě, přirovnávám k vlastním znalostem fyzikálního a chemického světa, jež mohu ovládat pouze úpravou parametrů.

Podobně jako mi viskozita umožňuje využívat zpomalený pohyb, jisté reakce vytvářejí teplo, jiné chlad. Vyhledávám prvky, které spolu budou reagovat, a mým cílem je najít čtyři až pět různých chemických reakcí, které spolu souvisejí, takže vytvářejí cosi, co působí jako ekosystém, třebaže se nacházíme v nerostném, naprosto neživém prostředí.

To prostředí, v němž jsme, je extrémní – takové chemikálie používáme. Nic živého z toho asi nikdy nemůže vzejít, ale mozek si tam přesto promítá stromy, skály, řeky, snaží se držet něčeho, co by připomínalo krajinu založenou na dané kompozici.

Označil byste své experimenty za součást tradice zobrazování krajiny, pouze s využitím nových procesů a současných technologií?

Pro mě je velice důležité být v souladu s kontinuitou dějin umění. Spíš si myslím, že to, co dělám, není nic nového. Téměř nic není nové. V mnoha ohledech vycházím z tradice. Například i materiály, které používám, používali už renesanční malíři, obzvlášť když si sami vyráběli barvy. Dnes je považujeme za chemikálie. Lidé je už nepoužívají, ale v Louvru visí obrazy vytvořené týmiž sulfáty či nitráty.

Ještě jedna poslední otázka, která se přímo nevztahuje k vaší práci, ale ke kontextu, v níž ji předvádíte. Jak by vypadalo ideální místo pro vaši prezentaci?

Na místech mi příliš nezáleží. V mém vnímání se úspěch prezentace většinou odvíjí od spolupráce s celou skupinou lidí, ať už jde o ředitele, kurátory, sponzory, lidi, kteří provádějí instalaci díla. Trochu to připomíná filmovou produkci. Ideální výstavní prostor je takový, v němž umělci se svým štábem dobře komunikují a spolupracují v jisté harmonii.

Rozhovor vedla Christelle Havranek, hlavní kurátorka Kunsthalle Praha

Kompletní rozhovor je součástí knihy Kunsthalle Conversations. Publikace vyjde v letošním roce a přinese rozhovory s deseti inspirativními osobnostmi, které výrazným způsobem zasáhly do formování vizí a programu Kunsthalle Praha.

Autorkou fotografie je Fabiana Mertová

HICHAM BERRADA (*1986)

Hicham Berrada (MA/FR) je umělec, v jehož tvorbě se často propojuje umění s vědou. Jeho velkorozměrové „živé“ instalace připomínají biologické či chemické exponáty. Své dílo vystavoval jak na samostatných, tak skupinových výstavách včetně Mezinárodního bienále současného umění v Rize (2020), Centre Pompidou v Paříži (2019), Frankfurter Kunstverein ve Frankfurtu nad Mohanem (2018), Palais de Tokyo v Paříži (2017) nebo Moderna Museet ve Stockholmu (2016). V České republice se Hicham Berrada poprvé představil v roce 2019 během přehlídky Living Kunsthalle z produkce Kunsthalle Praha. Publikum bylo tehdy svědkem jeho vědecko-umělecké performance s názvem Présage.