UMĚLÁ INTELIGENCE V SOUČASNÉM UMĚNÍ

Podobně jako v jiných odvětvích soudobé společnosti zasáhl vývoj umělé inteligence (AI) také výrazně do oblasti umění. Spolu s neustále se rozvíjejícími schopnosti umělé inteligence se do popředí dostávají otázky po podstatě umění a narůstá potřeba nově definovat hranice základních kategorií jako jsou autorství a umělecká kreativita.

Počátky zapojení umělé inteligence do tvorby umění můžeme hledat už v polovině 20. století, kdy se poprvé objevuje počítačově generované umění. Již v této době začínají umělci a počítačoví vědci zkoumat potenciál využití počítačů jako média pro tvorbu umění. Tyto rané experimenty používaly jednoduché algoritmy, které produkovaly geometrické tvary a vzory, které se postupem času rozrůstaly do složitějších forem. V 60. a 70. letech začali výzkumníci používat neuronové sítě pro tvorbu sofistikovanějších uměleckých děl. Od 80. a 90. let pak můžeme být svědky vzniku počítačových programů řízených umělou inteligencí, které dokázaly autonomně vytvářet obrazy.

Britský malíř Harold Cohen (1928-2016) začal experimentovat se zapojením počítačové umělé inteligence do vytváření obrazů již v 60. letech 20. století. V roce 1968 během svého působení na University of California v San Diegu vytvořil za tímto účelem počítačový program AARON určený k autonomní produkci obrazů a kreseb. Možnosti AARONu poté dále rozvíjel na Stanford University v tamní Artificial Intelligence Lab v první polovině 70. let. Využití počítačového programu při své tvorbě chápal jako formu spolupráce a zkoumání potenciálu umělé inteligence a jejího zapojení do umělecké tvorby se věnoval takřka po celý život. Cohen také sestrojil své vlastní plotry a malířské stroje, které převáděly příkazy z počítače do perokreseb. Výsledné kresby zpočátku Cohen vybarvoval sám. V této fázi se Cohen inspiroval procesem kreslení u dětí, které začínají jednoduchým spojováním tvarů a linií. Až později se tvary na obrazech stávaly složitějšími včetně zapojení perspektivy nebo lidské figury v 80. letech a od 90. let se stroje podílely také na vybarvování výsledných obrazů.

Jedním z nejvýznamnějších pokroků v umění AI bylo uvedení Generative Adversarial Networks (GAN), což jsou typy neuronových sílí schopné generovat nová data, která odpovídají naučeným vzorcům. GAN poprvé navrh Ian Goodfellow v roce 2014 a nadále byly vylepšovány dalšími výzkumníky. Jedná se vlastně o dvě různé sítě spojené dohromady (označované také jako generátor a diskriminátor), které jsou postavené proti sobě a trénované teoretickým způsobem hry. Německý umělec a výzkumník Mario Klingemann (1970) pracuje s AI ve své tvorbě již více než deset let. Proslul zejména svým inovativním používáním GAN k vytváření děl, která zpochybňují tradiční představy o umělecké tvorbě a autorství. V projektu My Artificial Muse z roku 2017 se Klingemann (spolu s umělcem Albertem Barqué-Duranem) ptal nakolik může být múza „umělá“ či zda počítačem generovaná múza může být pro umělce stejně inspirativní jako živá múza. Obraz, který vznikl za využití AI a ve spolupráci obou zmíněných umělců, představuje první malbu na zeď, která vznikla za využití umělé inteligence.

Výzkumnice a umělkyně Anna Ridler (1985), která žije a pracuje v Londýně, často zahrnuje do své tvorby práci s datovými soubory. Ve své instalaci Mosaic Virus z roku 2019 založené na práci s GAN se soustředila na myšlenky kolem kapitalismu, kolapsu hodnot, náhody a propojování různých období historie. Titul pochází z názvu nemoci způsobené mšicemi, která způsobuje výrazné pruhy na okvětních lístcích tulipánů. Pokud mšice nakladou vajíčka do cibulek tulipánů, může být květ jeden rok čistý, ale druhý rok silně pruhovaný. Podoba modelů počítačově vytvořených květin, z nichž každou představuje jedna ze tří obrazovek, se odvíjí od ceny bitcoinu, která se v průběhu času mění na základě kolísání trhu. Bitcoin se tu chová podobně jako virus a ovlivňuje tak podobu květin: když cena bitcoinu stoupá, mají okvětní lístky tulipánů více pruhů, když klesá, mají jenom jednu barvu. V díle je zřejmý vizuální odkaz na holandská zátiší květin oblíbená zejména v 17. století, která měla zdůraznit pomíjivost světské krásy. Tyto květinové malby zobrazují vymyšlené kytice, jelikož ve skutečnosti zobrazené květiny kvetly v různých ročních obdobích. Podobně GAN nevytváří v díle Anny Ridler obrázek skutečného tulipánu, ale toho, co si myslí, že by tulipán měl být na základě všech tulipánů, které jsou obsaženy v datovém souboru. Ani jeden tulipán tedy není replikou přesné květiny, ale odráží jakýsi koncept tulipánu.

Anna Ridler: Mosaic Virus (2019)

Doporučená literatura a další zdroje:

Noemi Purkrábková: Metabolismus imaginace: generativní algoritmy v současném umění. Art&Antique, září 2023