TransformArt: Umělec*umělkyně jako kurátor*kurátorka v moderním a současném umění

Otázku možné výměny rolí umělce*umělkyně a kurátora*kurátorky v procesu ustavování konceptu a realizace výstavy jako jeden z prvních položil francouzský umělec a zakladatel realismu v malířství Gustave Courbert již na konci 19. století. V reakci na odmítnutí dvou obrazů, které hodlal vystavit na světové výstavě konané v roce 1855 v Paříži, se Courbert rozhodl uspořádat si svoji vlastní výstavu. Tento v jeho době naprosto nemyslitelný počin pojmenoval jako Pavilón Realismu a vystavil zde čtyřicet svých prací včetně proslulého obrazu Ateliér. Skutečná alegorie sedmi let mého uměleckého a morálního života namalovaného v témže roce. Umělec si nejen sám vybral místo prezentace svých děl, byl také tvůrcem architektury výstavy, výběru ze svých děl a zajištění financování svého projektu. Během dvacátého století se přístup umělců*umělkyň, kteří chtěli mít pod kontrolou nejen samotnou tvorbu uměleckého díla, ale také způsoby jeho prezentace, stal postupně běžnou součástí kurátorské praxe.

Na počátku této tendence stál - ostatně podobně jako i v jiných aspektech umělecké sféry - zakladatel konceptuálního umění Marcel Duchamp. Kunsthistorička Elena Filipovic dokonce připisuje Duchampovi ustavení nového „kurátorského paradigmatu“ v tom smyslu, že přistoupil k výstavám  jako způsobům tázání se po hranicích nejen uměleckého objektu samotného, ale také institucí, která umělecká díla prezentují. Duchamp začal využívat kurátorských praktik jak ve své umělecké tvorbě, tak při její prezentaci. V roce 1917 se Duchamp stal prezidentem „závěsného výboru“ komise pro zahajovací výstavu nově ustavené Společnosti nezávislých umělců v New Yorku. Přišel zde s netradičním systémem uspořádání výstavy, kdy díla nebyla řazena chronologicky, ani podle příslušnosti k určité umělecké tendenci, jak bylo dosud obvyklé, ale abecedně na základě příjmení umělce. A zčásti také náhodným výběrem. Aby se vyhnul jakémukoli protekcionářství, bylo první písmeno příjmení umělce zastoupeného na výstavě vylosováno z klobouku. Na této výstavě mělo být poprvé vystaveno jeho jedno z nejznámějších děl vůbec - Fontána (obrácený pisoár) -, které záměrně označil pseudonymem M. Rutt, takže ještě dlouho po skončení výstavy nikdo netušil, že jeho autorem je ve skutečnosti Marcel Duchamp. Jak známo, dílo nakonec nikdy na této výstavě vystaveno nebylo, jelikož bylo komisí odmítnuto.

Marcel Duchamp: Fontána (1917)

Radikálním přístupem k prezentaci svých děl se vyznačovaly akce Davida Hammonse, které realizoval zejména v 70. a 80. letech minulého století. Mezník v tomto směru a dnes již ikonický projekt představovala jeho akce Bliz-aard Ball Sale (Výprodej vichřicových koulí) z roku 1983. Spočívala v tom, že Hammons vystavil sněhové koule různých velikostí vedle dalších stánků pouličních prodejců na jednom z newyorských chodníků v centru Manhattanu. Během této akce Hammons ukázal, kam až je schopen dojít, aby se vyhnul nejen zažitým představám o povaze umění, ale také prezentování uměleckých děl v tradičním galerijním prostoru. Ostatně celá jeho umělecká kariéra se vyznačovala odmítáním ustálených přístupů uměleckého světa jak k výstavním prostorám, tak způsobům prezentace a logice uměleckého trhu. Jeho záměrem bylo dostat pod kontrolu způsoby distribuce a prezentace umění, protože podle jeho názoru, leží význam a hodnota uměleckého díla nejen v něm samotném, ale rovněž ve způsobech jeho zviditelňování.

David Hammons: Bliz-aard Ball Sale (1983)

Zcela odlišný a přesto v jistém ohledu podobný byl přístup americké umělkyně Marthy Rosler, která ve svém projektu If You Lived Here… uskutečněném v Dia Art Foundation v New Yorku v roce 1989 zcela odmítla tradiční formát výstav. Její umělecký projekt reagoval na politické a ekonomické problémy tehdejšího městského bydlení, gentrifikaci a stále narůstající bezdomovectví v New Yorku. Současně se snažil také upozornit na způsoby, jakými k těmto problémům může přispívat lokální umělecká scéna. Za tímto účelem proměnila Rosler prostor galerie v místo určené k setkávání, diskuzím, výzkumu, ale také vaření či přespávání. Tento projekt inspiroval celou generaci dalších umělců, mezi které patří Liam Gillick nebo Rirkrit Tiravanija, kteří přinesli do umění participativní přístupy. Práce Rosler také zásadním způsobem ovlivnila ustavení formátu diskurzivní výstavy, která byla později využívána jako platforma pro umělecké přístupy patřící do tzv. etnografického či diskurzivního obratu v umění.

Martha Rosler: If You Lived Here… (1989)

Reference

Prozkoumejte naše vzdělávací programy