TransformArt: Site-specific umění
Site-specific (nebo-li místně specifické) umění je postaveno na principu umělecké intervence v konkrétní lokalitě. Takto vytvořené dílo interaguje s okolním prostředím a zkoumá topografii, historii či jiný kontext dané lokality, ať už se nachází uvnitř nebo venku, ve městě či v krajině. Často se tento termín objevuje ve spojitosti s médiem instalace nebo land artem, tedy uměním vytvářeným přímo v krajině. Zájem o konkrétní místo a jeho vztah k uměleckému dílu se objevuje v umění koncem 60. let 20. století a to zejména v minimalistickém sochařství (Donald Judd, Robert Morris a další) nebo u prvních představitelů tzv. institucionální kritiky umění (Michael Asher, Hans Haccke, Daniel Buren a další). Na počátku 90. let se prosazuje u nové generace umělců, mezi které patří Andrea Fraser, Mark Dion a další.
Za jeden z prvních projevů site-specific umění je považován projekt umělece Michaela Ashera, který se odehrál od února do března 1970 v Pomona Collage Art Gallery v Claremontu v Kalifornii. Asher tu pracoval s autentickým prostorem galerie, především s hlavním výstavním prostorem včetně vchodových dveří. Do těchto prostor nechal Asher postavit falešné stěny a tímto změnil jejich tvar v rovnoramenné trojúhelníky tak, aby vznikl úzký průchod z jednoho prostoru do druhého. Také snížil výšku prostoru galerie pomocí falešného stropu ze 3,5 m na 2,2 m. Vstupní dveře galerie nechal vysadit a ponechal jenom ničím nerušený čtvercový otvor do ulice, takže při pohledu z galerie vchod „rámoval“ venkovní prostředí ulice. Galerie tedy po zásahu umělce představovala prázdný, stísněný prostor, zatímco „obraz“ se nacházel mimo galerii a bylo jej možné vidět pouze při pohledu ven z této instituce. Význam tohoto převráceného pohledu ale nebyl pouze estetický. Tím že Asher otevřel soukromý prostor muzea do ulice, vzbudil také řadu sociopolitických otázek ohledně role umění ve společnosti.
V jednom z vůbec neznámějších site-specific projektů s názvem Exposing the Foundation of the Museum americký umělec Chris Burden v roce 1986 doslova odhalil základy budovy Muzea současného umění (MOCA) v Los Angeles v Kalifornii. Instalace sestávala ze tří příkopů vyhloubených vedle vnější zdi muzea, přičemž návštěvníci měli možnost sestoupit po dřevěných schodech do výkopu, kde si mohli prohlédnout betonové základy budovy. Odkrývání základů během tohoto projektu lze samozřejmě číst i přeneseně jako odhalování pravidel a mocenských struktur muzejních institucí. Tento metaforický význam Burdenovo dílo řadí mezi zásadní práce umělecké tendence tzv. institucionální kritiky umění, do které můžeme zařadit také některé práce umělecké dvojice Elmgreen & Dragset (autorů výstavy READ). Význam instalace Exposing the Foundation of the Museum dokazuje také skutečnost, že byla znovu po 22 letech v MOCA obnovena a návštěvníci tak měli opět možnost ponořit se do útrob muzejní instituce.
Turecká umělkyně Meriç Algün vytvořila pro výstavu READ v Kunsthalle Praha site-specific instalaci Knihovny nevypůjčených knih. Projekt byl poprvé představen v roce 2012 ve Stockholmu a čítal šest set knih, které nikdy nebyly ze Stockholmské veřejné knihovny vypůjčeny. Projekt dále putoval do Sydney, Istanbulu a dalších lokalit. V každém místě odrážel soubor nevypůjčených knih specifický kontext dané knihovny či jiné instituce. Například v newyorském Center for Fiction se mezi nevypůjčenými tituly často objevovaly mysteriózní žánry a thrillery. Pro pražskou výstavu oslovila umělkyně se stejným záměrem Městkou knihovnu v Praze. Důvodů proč konkrétní knihy nikdy nebyly vypůjčeny může být několik - jejich název či obsah se potenciálnímu čtenářstvu nezdá lákavý, omylem se nedostaly do vyhledávací databáze, lidé si tento titul raději čtou digitalizovaný a podobně. Projekt Algün dává těmto přehlíženým knihám znovu šanci najít si své čtenáře a ukazuje témata, která dosud unikala naší pozornosti.
Reference
-
Nekrolog Michaela Ashera v časopise Art in America (2012)
-
The Lonely Books That No One Borrows, recenze v Hyperallergic (2013)
-
In Focus: Meriç Algün, v časopise Frieze (2014)
-
Miwon Kwon: One Place After Another. Site-specific Art nad Locational Identity. The MIT Press 2002.
-
Podcast Kurátorky: Site specific aneb Umění vázané na konkrétní místo