TransformArt: Rekonstrukce, uchovávání a restaurování současného umění

Restaurování umění tvoří neoddělitelnou součást zacházení s uměleckými objekty již od antiky. Až do 19. století se o zachování uměleckých děl starali sami umělci. V současnosti pracují restaurátoři s vědecky propracovanými technikami uchovávání a rekonstrukce uměleckých děl. Přesto způsoby péče o současné umění, u kterého nezřídka jde o díla netrvanlivá nebo temporální, bývají velmi komplikované a nelze se u nich opřít o předem ustálené postupy. Bez znalosti záměru a postupu autora se dnes již často neobejdou ani sběratelé moderního a současného umění.

Řadu otázek vzbuzují například novodobé rekonstrukce původních instalací, které již z nějakého důvodu neexistují. V roce 2009 Tate Modern v Londýně rekonstruovala instalaci příslušníka minimalismu Roberta Morrise, která byla poprvé otevřena v roce 1971 v Duveen Galeries (nynější Tate Britain). Instalace se skládala ze série převážně překližkových objektů určených pro fyzickou interakci. Objekty záměrně připomínaly Morrisovy minimalistické sochy z 60. let v podobě šikmých prken, úzkých chodníků, lan, koulí a podobně. Verze z roku 2009 vyrobená ve spolupráci s Morrisem se lišila od původní instalace použitím kvalitnějších materiálů a lepším zpracováním. Prošla také významnými úpravami s ohledem na současné bezpečnostní předpisy. Ostatně instalace musela být během svého prvního otevření předčasně uzavřena z důvodu počtu zranění zúčastněných návštěvníků. Na rozdíl od prvního otevření bylo trvání obnovené instalace v roce 2009 prodlouženo o několik týdnů z důvodu nečekaného zájmu návštěvníků, jejichž počet se nakonec vyšplhal nad sto tisíc. V tomto případě tedy ustoupila historická a materiálová věrnost péči o bezpečnost návštěvníků. Díky zkušenostem z participativních instalací předchozích let na straně muzejních institucí i diváků samotných, o které se nebylo možné opřít během průkopnického počinu v roce 1971, se instalace stala v podstatě masově navštěvovanou a podpořila tendenci rekonstruovat dřívější instalace podobného typu.

Reinstalace díla Roberta Morrise Bodyspacemotionthings v Tate Modern v roce 2009

Rozměrné instalace švýcarského umělce Thomase Hirschhorna budí pozornost již od poloviny 90. let minulého století. S rozporuplnými reakcemi se však setkala zejména jeho instalace Doppelgarage (Dvougaráž) z roku 2002, kterou do svých sbírek zakoupila mnichovská obrazárna Pinakothek der Moderne. V této práci, která zabírá 120 metrů čtverečních a obsahuje velké množství objektů (cca 400) autor reaguje na události před a po 11. září 2001. Hirschhornova instalace vybízí k zamyšlení nad tímto historickým okamžikem bez nároku na všeobecnou platnost a z hluboce osobní perspektivy. Podobně jako u jiných instalací zde autor pracuje s lepicí páskou, novinovými výstřižky, obrázky a dalšími zcela obyčejnými materiály s krátkou životností ještě zkracovanou neonovými zářivkami použitými v instalaci. Vedle materiálů je z hlediska uchování takového uměleckého díla problematická také jeho velikost. Diskuzi vyvolala skutečnost, že instalace musela být doplněna o některé zcizené části po skončení její prezentace veřejnosti. Nakolik je možné přistoupit k dílu jako ke konceptu, v rámci kterého jeho jednotlivé části mohou být nahrazeny dle uvážení restaurátorů, zůstává stále do velké míry nezodpovězenou otázkou.

Thomas Hirschhorn: instalace Doppelgarage (2002)

Pro české prostředí začínají být problémy s uchováváním uměleckých děl palčivé zejména od generace 90. let 20. století dále. Ve známost vešel v nedávné době případ instalace Kateřiny Vincourové Neděle z roku 1992. Materiál molitanu, který autorka použila pro tvorbu objektu této instalace, měl navozovat určitou nejistotu atmosféry nedělního odpoledne jako posledního dne před začátkem pracovního týdne. Bohužel se nerestaurovaný materiál během dvaceti let v depozitáři rozpadl v prach. Možnost rekonstruovat instalaci znovu při příležitosti konání přehlídky ženského umění Někdy v sukni. Umění 90. let (2014, kurátorka Pavlína Morganová), se nesetkala s úspěchem u investorů, kteří nebyli ochotni financovat dílo, jež by pravděpodobně za dalších dvacet let skončilo stejně. S vědomím zániku svého díla pracoval také umělec Jiří David, který natočil dokumentační video, když pro výstavu Ostrovy odporu. Mezi první a druhou moderností 1985-2012 (2012, kurátoři Edith Jeřábková, Jana Ševčíková, Jiří Ševčík) připravoval rekonstrukci jednoho ze svých obrazů vytvořeného z asfaltu a krajíců chleba. Ještě dále šel švýcarský umělec Urs Fischer, když vytvořil svoje dílo Bez názvu (Chlebový dům, 2004-2005) převážně z chleba a baget. Pro soukromého sběratele, který dílo zakoupil do své sbírky, sepsal Fischer detailní příručku, jak mají být jednotlivé části domu nahrazovány. V postupu počítá i s najmutím zručného pekaře, který dokáže upéci chleba stejného vzhledu.

Kateřina Vincourová: instalace Neděle (Galerie Béhémot, 1993); Urs Firscher: Bez názvu (Bread House, 2004-2005)

Reference

Prozkoumejte naše vzdělávací programy