TransformArt: Kniha a knihovna jako výstavní koncept

Hledání alternativních výstavních praktik je v dějinách umění úzce spjato s tendencí tak zvané institucionální kritiky, která vyrůstala především z minimalistického sochařství 60. let v USA. Mezi předchůdce intervencí kritizujících ustálené galerijní a muzejní praktiky však můžeme zařadit už  Marcela Duchampa a jeho ready-mades, provokativní dadaistické akce či texty situacionistů z 50. let 20. století. Neméně zásadním impulsem byly také práce hnutí Fluxus a díla umělců jako Robert Filliou, Georg Brecht či Georg Maciunas. Podobně jako „protokonceptuální“ tvorba Roberta Morrise či Eda Ruschy, která předznamenává jednak autoreferenčnost konceptuálního umění (dílo Kartotéka Roberta Morrise) či ustoupení od „spektakulární“ vizuality ve prospěch snadno reprodukovatelného předmětu (fotokniha Dvacet šest benzinových pump Eda Ruschy).

Edward Ruscha: Dvacet šest benzínových pump (1963)

Americký konceptuální umělec Mel Bochner (1940) byl v prosinci roku 1966 vyzván, aby na School of Visual Arts v New Yorku uspořádal předvánoční výstavu. Bochner požádal své oblíbené autory jako byli Donald Judd, Carl Andre, Dan Flavin, Sol LeWitt, Eva Hesse, Dan Graham a další, jestli by mu poskytli kresby, které nutně nemusí být uměleckými díly. Jak se však později ukázalo, neměla škola dostatek finančních prostředků na zarámování prací, pouze přístup k fotokopírce. Bochner práce výše zmíněných umělců okopíroval tak, aby měly všechny stejný rozměr a přidal k nim další materiály dokumentující práce matematiků, biologů, inženýrů, architektů, hudebníků či choreografů. Na první stránce přitom umístil půdorys galerijního prostoru s přesnými rozměry a na poslední pak diagram Xeroxového stroje, na kterém byly zhotoveny kopie. Vše seřadil podle abecedního pořadí, svázal do čtyř šanonů, opatřil titulem Pracovní kresby a další viditelné věci na papíře, které nemusí být nutně považovány za umění (Working Drawings and Other Visible Things on Paper Not Necessarily Meant to be Viewed as Art) a každý připevnil na bílý dřevěný podstavec. Evokoval tak tradiční praktiky vystavování uměleckých děl v galeriích, přičemž samotná vystavená díla byla přístupná pouze ve formě kopií v knize. Současně zde povýšil na umělecké dílo xeroxové kopie, což bylo v té době velmi neobvyklé.

Mel Bochner: Pracovní kresby a další viditelné věci na papíře

V 60. letech 20. století se otázkou reprodukovatelnosti uměleckého díla zabýval také neúnavný propagátor, kurátor a majitel galerie Seth Siegelaub (1941-2013). Tendence k pojímání knih jako výstavních prostor se v této době prolínala se stále sílící institucionální kritikou v umění, která podrobovala „ideologii galerijního prostoru“ neúprosné kritice. „Vystavujeme v kanceláři; nepotřebujeme galerii. Vystavujeme tiskoviny. Vystavujeme díla, jež jsou efemérní, tedy definovaná časově, tedy založená na textualitě a nepotřebujeme vlastní materiální instituci,“ řekl k tomu Siegelaub. V roce 1968 vydal katalog k fyzicky neexistující výstavě konceptuálního umění. Samotná kniha nazvaná Carl Andre, Robert Barry, Douglas Huebler, Joseph Kosuth, Sol LeWitt, Robert Morris, Lawrence Weiner a přezdívaná Xerox Book představovala výstavu sedmi umělců uvedených v názvu. Každý z nich se ve svém oddílu čítajícím 25 stran snažil využít Xerox se všemi nedokonalostmi, které jsou této reprodukční technice vlastní. Na rozdíl od klasického výstavního katalogu, který tradičně sloužil jako dokumentace výstavy probíhající ve fyzickém prostoru, však tato výstava opravdu existovala pouze ve formě knihy. Nadto měla být původně Xerox Book rozmnožena pouze ve formě xeroxových kopií, což se ale později ukázalo jako příliš finančně náročné a místo toho bylo první vydání vytištěno ofsetově v nákladu 1 000 kopií.

Seth Siegelaub: Xerox Book

Britský umělec Mike Nelson proslul koncem 90. let 20. století především svými rozsáhlými instalacemi, ve kterých pracuje s postavami a materiály z okrajových oblastí společnosti. Ve svém projektu z roku 2013 nazvaném Invokace: pět set třicet knih ze Southend Central Library se zaměřil na knihy určené k vyřazení předtím, než měla být knihovna v Southendu přestěhována do nové budovy. Spolu s vybranými texty, které považoval Nelson za zásadní pro svoji tvorbu, umístil tyto knihy do speciálně vytvořeného prázdného prostoru, který se nachází mezi dvěma vnitřními stěnami galerie. Prostor, jenž měří pouze 0,8 m do hloubky a 4,5 m na délku, je nepřístupný jak pro zaměstnance, tak pro návštěvníky Focal Point Gallery. Tato nově zbudovaná galerie vznikla právě na místě bývalé veřejné knihovny zbudované v původním viktoriánském stylu. Umělec se tak prostřednictvím svého díla snažil poukázat na skutečnost, že každá budova vyrůstá z ideologicky zatíženého prostředí. Nelson si současně dlouhodobě ve své práci všímá obecné tendence zbavování se veřejného majetku a jeho projekty si mimo jiné kladou za cíl zabránit alespoň částečně jinak problematické ztrátě lokální i globální paměti a historie. Na existenci nepřístupného prostoru upozorňují pouze dveře s cedulkou informující návštěvníky o přítomnosti Invokace: pět set třicet knih ze Southend Central Library za dveřmi. Současně vytvořil autor z vybraných materiálů z ukrytého knihovního fondu publikaci, která nám dává představu o jeho obsahu.

Umělec Jeremy Deller komentuje výstavu Mika Nelsona v Hayward Gallery v Londýně (2023)

Reference

Prozkoumejte naše vzdělávací programy