PRÁVNÍ ASPEKTY SOUČASNÉHO UMĚNÍ

Art právo je obor práva, který upravuje oblast umění a s ním související právní vztahy. Na rozdíl od angloamerické tradice, která do art práva zahrnuje pouze výtvarné umění, ve středoevropském kontextu sem můžeme zařadit i další umělecké disciplíny včetně živého umění a kreativních průmyslů.

Z právního hlediska je pro oblast umění zásadní především právo duševního vlastnictví (intellectual property nebo IP). Z hlediska umění, designu a architektury do práva duševního vlastnictví patří zejména autorská práva (autorská díla) a průmyslová práva (průmyslové vzory, ochranné známky, patenty, užitné vzory). Autorem díla může být pouze jednotlivec (fyzická osoba), protože pouze ten je schopen tvůrčí duševní činnosti. Autorem proto nemůže být osoba právnická (např. galerie, knižní nakladatel, designové studio), nebo například zvíře jako v případě opičáka Naruto, jehož autoportrét před několik lety obletěl svět. Až ke kalifornskému soudu tehdy dospěla žaloba podaná organizací za etické zacházení se zvířaty (PETA) na britského fotografa Davida Slatera, k jehož proslulosti fotografie přispěla. Tento snímek údajně vznikl při focení života makaků na indonéském ostrově Sulawesi, při kterém zvědavý opičák Naruto sebral Slaterovi fotoaparát a vyfotil se s ním. Na základě předchozího rozhodnutí amerických zákonodárců o právní ochraně zvířat na úrovni lidské, PETA usoudila, že by si Naruto mohl nárokovat autorská práva na své selfie. Finanční prostředky získané z prodeje fotografie chtěli věnovat na ochranu životního prostředí makaka. Podle kalifornského soudu však opice nemůže mít autorská práva na svůj snímek, i když stiskla spoušť.

Může být autorem umělá inteligence? Jakkoli umělá inteligence (AI) dokáže generovat určité výkony na základě lidských pokynů a na podkladě již existujících děl či dat, zákon jí zatím autorská práva nepřiznává. Za každou umělou inteligencí jsou data a algoritmy vytvořené člověkem. Pokud bychom chtěli určit autora výtvoru umělé inteligence, za současného stavu legislativy (která zatím výslovně díla AI neupravuje) bychom se museli snažit dobrat konkrétních lidí, kteří se podíleli na vytvoření dané AI a daného díla, a analyzovat také právní vztahy mezi nimi.

Současně je důležité rozlišovat mezi autorským dílem (jako nehmotným výsledkem duševní tvůrčí činnosti autora) a věcí (hmotným nosičem), na které je dílo zachyceno. Například sběratel koupí obrazu nezískává automaticky autorské právo dílo upravit nebo vytvářet rozmnoženiny. K tomu potřebuje svolení (licenci) autora. Pokud někdo sběratelův obraz zničí, v hmotné podobě již existovat nebude, na rozdíl od autorských práv umělce/kyně, která budou trvat i po zničení plátna. K otázce zachování autorských práv k prodanému díla se vztahuje nedávný případ kinetické sochy Stroj času (Metronom) od prof. Vratislava Nováka umístněné na pražské Letné. Dílo bylo vlastníkem neoprávněně přetřeno z rudé na zelenou barvu, proti čemuž se ohradili dědicové prof. Nováka a vlastník sochy byl nucen vrátil soše původní barvu.

Autorské dílo může vzniknout i zpracováním cizího díla. K takovému užití je ale třeba získat souhlas autora původního díla (až na úzce vymezené výjimky). Jeho souhlas je potřeba i k následnému užívání odvozeného díla. Pokud se tak nestane dochází často k nepříjemným sporům, které někdy vyústí i v soudní proces. Poměrně známý je případ amerického umělce Richarda Prince, který velmi často tvoří za použití tzv. apropriace (neboli přivlastnění). Využívá přitom díla jiných autorů, aniž by je výrazně vlastním přičiněním měnil. V USA je v tomto případě možné aplikovat doktrínu fair use, podle které se připouští předem autorem neschválené zpracování díla v situaci, kdy dochází k transformaci díla do jiného kontextu či vyznění a původní autor tak není připraven o svůj potenciální zisk. V českém právu je zpracování díla bez souhlasu autora zakázané a umožňuje se pouze tehdy, spadá-li pod některou úzce vymezenou výjimkou (například parodii, karikaturu, pastiš, jejich kombinaci, citaci nebo se jedná pouze o osobní neveřejné užití díla). Ve své sérií fotografií nazvané New Portraits se Richard Prince inspiroval fotografiemi jiných lidí na Instagramu. Často se jedná o selfie mladých dívek ve vyzývavých pózách, které Prince opatřil svým komentářem a nechal vytisknout. Na rozdíl od své zřejmě nejznámější série fotografií zachycující americké kovboje, pro kterou používal anonymní reklamu a obrázky z časopisů, využívá v této sérii fotografie konkrétních lidí, s nimiž také komunikuje

Doporučená literatura a další zdroje:

Michal Adamovský; Iva Javorská; Lukáš Holub: Právo a umělecký svět: základní otázky a pojmy práva duševního vlastnictví pro studenty uměleckých škol. UMPRUM, AVU 2023.

Markéta Štěpáníková a kol.: Vybrané otázky z art práva. MUNI 2017.

Petr Agha a kol.: Právo v kontextu umění, filmu a literatury. Univerzita Karlova 2020.

Carl Swanson: Is Richard Prince the Andy Warhol of Instagram? (New York Magazine, duben 2016)

Fair Art, z. s. (nezisková organizace zajišťující právní pomoc a vzdělávání umělcům a uměleckým organizacím)

Art Law Foundation (FDA)