PAMĚŤ V POHYBLIVÉM OBRAZE V SOUČASNÉM ČESKÉM UMĚNÍ
Tradice využívání pohyblivého obrazu jako prostředku paměti sahá až k počátkům dějin kinematografie. Stejně tak zanedlouho po zrodu filmového média došlo ke konvergenci filmu a výtvarného umění. Zásadní zlom v tomto směru přinesla zejména avantgardní hnutí na počátku 20. století, pro které bylo experimentování napříč různými uměleckými obory charakteristické. Tendence k využívání filmu či pohyblivého obrazu jako nástroje paměti, kterou můžeme v současném umění sledovat, je proto přirozeným vyústěním předchozích průsečíků těchto médií.
O tom jakými způsoby film ovlivňuje společnost, náš život a alespoň zčásti nám nahrazuje naše vzpomínky, pojednává video konceptuálního umělce Tomáše Svobody Žiju film z roku 2015.
Při tvorbě přednášky i v rozhovoru psychologa se scénáristou se zde mluví o lidské paměti. Autor zde usiluje o popsání filmu a jeho role ve společnosti, kterou připodobňuje ke snům a jejich úloze pro uchování naší paměti. „Sny jsou stejně jako filmy pohyblivé obrazy, které se do naší paměti ukládají. Když se nám vybaví nějaká vzpomínka, nedokážeme často říct, jestli jsme tuto situaci zažili, jestli se nám zdála ve snu, nebo jestli jsme to neviděli třeba v kině. Vznikají tak falešné vzpomínky, které nás znečišťují a mohou vést k přesvědčení, pokud to hodně zjednoduším, že žijeme film,“ říká Tomáš Svoboda. Různé způsoby vnímání času jsou také tématem jeho pozdějšího díla Jako z filmu z roku 2017. V pěti různých liniích filmu vystupuje do popředí rozličné vnímání času a jeho posuny při výrobě filmového díla i v jeho reprezentaci. Nepoměr mezi krátkým filmových záběrem a časem potřebným k jeho zaznamenání je námětem scény s hercem Miroslavem Krobotem. Naproti tomu scéna s Jiřím Menzlem ukazuje, že příběh vyprávěný celovečerním filmem je možné převyprávět i za nesrovnatelně kratší dobu. V části o vizuálním umělci se zabývá nepoměrem mezi délkou přípravy instalace pro natočení dvouminutového videa, které bude promítané v galerii.
Tomáš Svoboda: Jako z filmu (2017)
Česká umělkyně Adéla Babanová se zabývá tvorbou experimentálních hraných filmů a videí. Ve svých projektech se snaží propojovat hranice výtvarného umění a filmu. Vznikají tak hybridní díla, která se dotýkají celospolečenských témat, historie, manipulace a interpretace reality, kolektivní i osobní paměti. Ve svém fiktivním dokumentárním filmu Návrat do Adriaportu (2013) se Babanová inspirovala skutečným projektem profesora Karla Žlábka, který v roce 1975 navrhl tunel, jenž měl spojit Československo s Jugoslávií a umožnit tak tehdejšímu socialistickému státu přístup k moři. Adéla Babanová v tomto díle mísí existující archivní podklady s mystifikacemi a umně přitom pracuje s prostředky sci-fi i parodie. Film je tvořen statickými i „rozpohybovanými“ archivními fotografiemi v kombinaci s postupy experimentálního a animovaného filmu. Umělecké postupy výtvarných koláží a fotomontáží se zde prolínají a (sebe)odhalují nejen formální manipulativní praktiky, ale v obecnější rovině také manipulaci se subjektivní i kolektivní pamětí, historií a dokumenty. Své videoinstalace zasazuje Adéla Babanová do specifických prostředí, většinou pečlivě vytvořených na míru konkrétním uměleckým institucím.
Adéla Babanová: Návrat do Adriaportu (2013)
Doporučená literatura a další zdroje:
Martin Mazanec, Sylva Poláková: Mapování pohyblivého obrazu. Média, aktéři a místa v českém prostředí. Národní filmový archiv 2022.
Catherina Elwes: Installation and the Moving Image. Columbia University Press, 2015.
Sandra Baborovská, Jiří Anger: Myslet filmem. Galerie hlavního města Prahy 2023.
Sylva Poláková: Jako z filmu je i o životě. Rozhovor s Tomášem Svobodou (A2 10/2017)
