„Oceňujeme diverzitu a podporujeme výměnu názorů,“ říká Christelle Havranek
Můžete mi říct něco o své profesní dráze? Co pro vás znamená být hlavní kurátorkou nově vznikající Kunsthalle Praha?
Po studiích dějin umění ve Francii jsem dlouhá léta vedla galerii Francouzského institutu v Praze. Dnes tu žiji přes dvacet pět let. Zpětně si uvědomuji, jaké jsem měla štěstí, že jsem mohla být svědkem výjimečného období v dějinách této země. Sledovala jsem různé fáze postkomunistického období, které ovlivnily vývoj umělecké scény. Pamatuji si výtvarnou scénu, která na začátku 90. byla spíš experimentální a lokální a postupně se rozrůznila, profesionalizovala a získala mezinárodní charakter. Vzpomínám si na znovuotevření Veletržního paláce, na Galerii MXM – první pražskou komerční galerii, na první výstavní prostor otevřený skupinou umělců, na první filantropickou iniciativu... Je úžasné být svědkem tolika „poprvé“ a zároveň mít pocit, že je pořád možné přijít s novými institucionálními modely.
Kunsthalle Praha pro mě představuje instituci, jež zde chybí, a kterou je třeba vytvořit. Jsem vděčná, že se mohu účastnit tohoto dobrodružství. Zároveň je to pro mě také velká výzva, protože mým úkolem je společně s kurátorským týmem připravit program, který splní očekávání čím dál tím náročnějšího publika.
Čím bude Kunsthalle Praha jiná, výjimečná nebo specifická na rozdíl od současných existujících institucí?
Kunsthalle Praha nebude nějakým elitním muzeem, půjde o přístupnou platformu. Specifikum Kunsthalle Praha vidím v kolaborativním a inkluzivním přístupu. Oceňujeme diverzitu, podporujeme výměnu názorů. Chceme vytvořit mezioborový program, v němž se propojí moderní a současné umění s literaturou, hudbou, filmem, vědou a architekturou.
Každá tematická výstava bude originální, koncipovaná ve spolupráci s externím týmem, případně s další institucí. Přednost dáváme umělcům a kurátorům, jejichž práce je výsledkem výzkumu, který má širší geografický a historický kontext. Co se týká výstav jednotlivých osobností, chceme vytvořit ekosystém, který poskytne umělcům podporu při produkci, prezentaci a zviditelnění inovativních projektů nejen u nás, ale i na mezinárodní scéně. Je to právě tato identita instituce, co se nyní před otevřením tvoří.
Dá se jedním slovem pojmenovat identita budoucí instituce?
Nedá, zkusím aspoň základní charakteristiku: velkorysost a otevřený přístup.
Jak bude orientovaný program vzhledem ke společenským změnám v oblasti sociální, ekologické či genderové?
Ambicí výstavních i doprovodných programů je reflektovat svět, ve kterém žijeme, včetně kontroverzních otázek, dotknout se traumat i tabu nedávné minulosti. Nechceme ale nijak moralizovat nebo prosazovat jednu jedinou pravdu. Záleží nám na propojování komunit, které se čím dál tím víc uzavírají v sociálních bublinách. Já jsem dokonce přesvědčená, že základní poslání kulturních institucí v době fragmentarizace společnosti je usnadnit mezigenerační dialog, přinést pluralitu pohledů na citlivá témata, a tím přispět k empatické a tolerantní společnosti.
Jaké jsou výhody privátní instituce proti státní?
Já sama jsem dlouhodobě byla zaměstnancem francouzského Ministerstva zahraničích věcí a teprve tři roky pracuji v soukromém sektoru. Při srovnání těchto zkušeností se potvrzuje moje přesvědčení o tom, že koexistence a vzájemná rovnováha obou modelů je velmi důležitá. Je to záruka větší autonomie, svobody i profesionality. Navíc, společně tyto dva modely přispívají k tomu, že se v rámci umělecké scény mohou uplatnit různé tvůrčí postoje.
Jakým směrem uvažujete o přípravě budoucích programů?
V případě Kunsthalle Praha je to už samotná budova a její historie, která určuje některé směry a některá témata. Funkce bývalé transformační stanice a osobnost sochaře Zdeňka Pešánka, který navrhoval objekty pro fasádu, nás vedou k vizionářskému a experimentálnímu přístupu ke světu. Téma elektřiny je výzvou pro současnou společnost i nové umělecké formy.
Je pro vás těžké sehnat spolupracovníky a partnery, když nemáte zatím žádnou výstavní historii?
Překvapilo nás, jak je ve výsledku snadné navázat spolupráci především se zahraničními institucemi a shromáždit skvělé nápady. Mnohem složitější je jejich následná realizace. Dá se říct, že máme dostatek projektů na pár let dopředu. V České republice také existuje řada institucí, jejichž program je nám blízký, a proto věřím, že s některými z nich budeme v budoucnu spolupracovat.
Na jaké nejbližší události se můžou diváci těšit?
V roce 2017 jsme jako doprovodnou akci rekonstrukce naší budovy spustili Facade Project. Jedná se o sérii instalací vytvořených přímo pro fasádu Kunsthalle Praha českými i zahraničními umělci. Pomocí tohoto projektu chceme umělce vybídnout k práci v monumentálním měřítku a umožnit jim experimentovat s novými materiály. Zatím posledním představeným dílem je Lehkost ukrajinské grafické designérky a konceptuální umělkyně Aliony Solomadiny.
Jak už jsem naznačila dříve, necháváme se inspirovat industriální historií Zengerovy trafostanice a připravujeme několik projektů, které vzdávají hold původní funkci budovy. Například jsme pozvali amerického umělce Marka Diona, aby na místě sesbíral předměty a pozůstatky, které zde zanechali předchozí uživatelé budovy (technici, nájemníci, squatteři) od její výstavby v roce 1936 až dodnes. Jako archeolog současnosti sestavuje Mark Dion ze všech těchto nalezených předmětů Kabinet elektrických kuriozit. Jeho dílo bude trvale vystaveno v prostorách Kunsthalle Praha. K tomuto projektu připravíme také akci pro veřejnost v roce 2021, před oficiálním otevřením Kunsthalle Praha.
Rozhovor vedla Lenka Lindaurová.
Autorem fotografie je Jan Rasch