„Měli bychom se připravit na nový normál.“ Rozhovor s Ivanou Goossen

Kulturní sektor byl koronavirovou krizí zasažen velmi tvrdě. Jak moc se situace dotkla Kunsthalle Praha?

V Kunsthalle jsme měli štěstí, že krize přišla ještě před naším veřejným otevřením a zahájením výstavní činnosti. Samozřejmě jsme pocítili celkové dopady na umělecký průmysl a společnost, byli jsme ale ušetřeni velkého množství starostí provozního charakteru, s nimiž se musela jiná muzea a kulturní instituce vypořádat.

Poskytlo vám zpomalení světa nějaký čas k sebereflexi?

Ano, začali jsme se sami sebe ptát, jaké jsou ty opravdu důležité věci, na kterých stojí za to pracovat i nadále. Jak bychom měli pracovat s vlastními zdroji, uměleckými sbírkami, s lidmi, kreativitou, časem a financemi, tak, abychom přinesli umění do každodenního života a zároveň propojovali umělce s publikem, a to na místní a mezinárodní úrovni. Všechno to vyústilo v důležitá rozhodnutí, která se dotkla našich výstavních a edukačních programových plánů nebo způsobů, jak chceme do budoucna pracovat s naší sbírkou, zdokonalit náš tým, rozvíjet partnerství a využívat moderní dostupné technologie.

Zasáhla krize samotnou rekonstrukci budovy?

I v těch nejtěžších fázích nouzového stavu se stavba nikdy nezastavila. Jsme hluboce vděční stavebním manažerům a všem stavařům a dělníkům, kteří měli po celou dobu to nejlepší pracovní nasazení. Už nyní je nám ale jasné, že stavba bude dokončena o několik měsíců později, než jsme původně očekávali. Mohu tak prozradit, že otevření Kunsthalle Praha se uskuteční na počátku roku 2022 s tím, že pokud nám to stavba umožní, uspořádáme několik akcí pro veřejnost ještě v průběhu roku 2021.

A ostatní umělecké instituce nebo samotní umělci? Jaké dopady měla podle vás pandemie jinde?

Muzea byla a stále jsou určena lidem, komunitě. Pandemie postavila muzea před nečekanou otázku, a sice jak se vyrovnat s tím, když se právě tato komunita, představující hlavní důvod vaší existence, návštěvníci, umělci i zaměstnanci pro vás stanou ohrožujícím biologickým rizikem.

Přestože situace každé instituce je jedinečná, řekla bych, že od počátku zavádění bezpečnostních opatření a karantény čelí muzea problémům, které by se obecně daly rozdělit do dvou kategorií. Ta první, velmi urgentní skupina problémů, souvisí s krátkodobými finančními a operačními důsledky karantény a krizových opatření. Jak zařídit bezpečnost personálu a návštěvníků, zatímco se galerie a muzea začínají pomalu znovuotevírat, jak reorganizovat, ale přesto poskytnout kvalitní program v těchto nových podmínkách, jak podpořit umělce a jak zajistit dostatečné finanční prostředky pro odměnu personálu a uhrazení provozních nákladů.

Druhá skupina problémů, která představuje o nic méně náročnou výzvu, je spojena s přemýšlením v dlouhodobějším horizontu, souvisí tedy s přípravou na „nový normál“, s jistou reformací a přípravou muzeí a kulturních institucí na budoucnost.

Platí, že svět muzeí a galerií už nebude nikdy jako dřív?

Pokud se na to podíváme v širším kontextu, zdá se, že některé věci se vlastně nezmění nikdy. Umělci budou i nadále tvořit umění a to si vždy najde určité publikum. Těch, kteří se umění budou věnovat na profesionální úrovni možná na nějaký čas bude méně a některá muzea se zmenší nebo budou zavřena. Nicméně doufám, že většina muzeí, jejich sbírky, budovy a dědictví tu zůstanou a budou dál sloužit svým komunitám.

Co se ale zcela jistě změní, je způsob, jakým budou muzea naplňovat své mise. Budou muset porozumět tomu, jak se proměnily potřeby a očekávání jejich publika, adaptovat svůj program, zajistit finanční udržitelnost a stabilitu a vytvořit bezpečná a přátelská místa pro umění i kulturní paměť. A to vskutku není jednoduchým úkolem. S jistotou ale mohu říct, že i ta sebeskvělejší online komunikace nikdy nenahradí osobní lidskou interakci či návštěvu muzea nebo galerie.

Vidíte mezi aktuálními problémy a výzvami i nějaké vyloženě pozitivní dopady krize?

Určitě bychom měli přemýšlet i nad příležitostmi, které s sebou tato situace přinesla. Během doby, kdy byla muzea uzavřena, projevily jejich komunity obrovskou solidaritu a štědrost, od sdílení zdrojů přes výměnu zkušeností až po společnou přípravu na znovuotevření. To vše nám připomnělo nejhlubší hodnoty, které sdílíme jako jedinci i jako společnost. I když je to pro nás všechny obtížné období, právě určitá narušení či nejistota mohou nakonec být plodnými podněty pro tvorbu a umění. Mají totiž tendenci jasněji odhalit jádro současných problémů, nutí nás čelit výzvám napřímo a také nám umožňují se hlouběji ponořit do vlastní kreativity.

A pokud se na to podíváme z praktického hlediska?

Všimněte si, že muzea, stejně jako každý jedinec nebo společnost, objevila některé nové a užitečné způsoby přístupu k práci, například co se týče dojíždění nebo schůzek. Mnoho jich rozsáhle a vcelku úspěšně experimentovalo s online médii, sdíleli své sbírky, výstavy, performance, diskuze, edukační programy či filmy. Většina muzeí musela provést změny v náplanovaných výstavách, s nimiž se nyní budeme postupně setkávat.

Nižší rozpočty a restrikce v oblasti cestování určitě povedou k orientaci vůči vlastním sbírkám a na taková díla, která se vyplatí vystavovat a přinášet tak zcela nové perspektivy. Některé formy umění, jako například performance nebo interaktivní instalace, jsou při společenské izolaci a přísných hygienických opatřeních nicméně těžko prezentovatelné. Stále ještě nevíme, jak budou tato omezení fungovat v budoucnu, co přesně to bude znamenat pro návštěvnickou zkušenost a pro typy uměleckých médií, která budou či nebudou moci muzea prezentovat.

Zdá se ovšem, že se do budoucna díváte celkem optimisticky...

Žádná pandemie netrvala věčně a já věřím, že den, kdy se kulturní instituce budou moci svobodněji nadechnout, je blízko. Také doufám v to, že instituce jako takové z toho nakonec výjdeme mnohem silnější a především relevatnější pro naše návštěvníky.

Autorem fotografie je Jan Rasch