Kunsthalle Praha získala sbírku Fluxus Marie a Milana Knížákových

„Pro sbírku Kunsthalle Praha je to mimořádná událost, jelikož se tím zařazujeme mezi několik málo center na světě, které ve svých sbírkových fondech a archivech akcentují toto silné a velice důležité období dějin umění druhé poloviny 20. století,“  přibližuje Štefan Tóth, správce sbírky Kunsthalle Praha.

Sbírka Fluxus se skládá přibližně ze 700 položek, jejichž součástí jsou převážně umělecké objekty a dokumenty, které manželé Knížákovi získali prostřednictvím intenzivních kontaktů s dalšími členy skupiny Fluxus. Sbírka obsahuje díla přibližně 46 umělců, mj. tu jsou zastoupeni George Brecht, Robert Filliou, Dick Higgins, Alison Knowles, Yoko Ono, Nam June Paik, Benjamin Patterson, Mieko Shiomi, Ben Vautier, Robert Watts nebo La Monte Young. K zastoupeným médiím patří především multiply, objekty, kresby, ale také fotografie a filmy dokumentující různé performance; součástí archivu sbírky jsou rovněž knihy věnující se problematice Fluxus, autorské knihy a korespondence umělců.

„Po dokončení muzeologické registrace bude Kunsthalle Praha postupně zpřístupňovat sbírku Marie a Milana Knížákových odborné i laické veřejnosti pro vědecké, edukační a výstavní účely,“  doplňuje Štefan Tóth

1. Wolf Vostell (1932-1998), Erhard Was Nun?, 1965, mixed media, 40,2 x 59,1 cm

2. Al Hansen (1927-1995), Untitled, 1960s, mixed media, 55,6 x 41,5 cm

3. Emmett Williams (1925-2007), Self-Portrait, 1978, air brush on paper, 21,5 × 15,5 cm

Termín Fluxus označuje mezinárodní (anti)umělecké hnutí, které vzniklo na počátku 60. let 20. století. Jeho aktivity řídil americký umělec litevského původu George Maciunas, který Milana Knížáka jmenoval ředitelem pro východní Evropu (director of Fluxus East). Fluxus navazoval na odkaz Marcela Duchampa a na tvorbu Johna Cage. Členové se orientovali na intermediální přesahy uměleckých forem a kombinaci vizuálního umění s experimentální hudbou, divadlem a poezií.

Fluxus je spojován se sítí vzájemně propojených umělců působících v několika centrech v USA, západní Evropě a Japonsku. O jeho existenci za železnou oponou se však hovoří jen zřídka i s ohledem na skutečnost, že toto téma nebylo dosud předmětem obsáhlejšího výzkumu. Po roce 1962 se prostřednictvím kontaktů mezi umělci ve východním bloku rozvinuly umělecké strategie blízké Fluxu.

V souvislosti s těmito aktivitami lze uvažovat o potenciální aplikaci termínu Fluxus East. Otázkou zůstává, zda se jednalo o skutečné kulturní hnutí, které se svým charakterem vymezovalo vůči politické a kulturní orientaci dané oblasti, anebo spíše o síť „nezávislých“ umělců působících mimo oficiální struktury, rozvíjejících nové alternativní formy komunikace a uměleckých metod.

V letech 1960–1980 umělci navazovali kontakty za hranicemi svých států a své umělecké koncepce a politické přesvědčení komunikovali prostřednictvím pošty, publikací nebo organizováním různých happeningů.

„Dnes je známo, že mezi umělci na obou stranách opony existoval kontakt a vzájemné povědomí o existenci těchto spřízněných tendencí a forem, nicméně v tématu historie vzájemnosti Fluxus West a Fluxus East nám stále zůstává mnoho nezodpovězených otázek,“ podotýká Barbora Ropková, kurátorka sbírky Kunsthalle Praha.