Jak uchopit svět skrze umění: Rozhovor s Aaronem Cezarem

Aarone, vy jste ve světě současného umění víceméně všudypřítomný a zastáváte ohromné množství nejrůznějších rolí. Co je všechny spojuje?

Vyrůstal jsem v malé zemědělské obci Soileau v americké Louisianě. Není to vlastně skutečná vesnice – jinak řečeno, nemá status města a dokonce ani obce. Je to jen uskupení farem a rodin, které o sebe vzájemně pečují. Ten pocit společenství je něčím, co mám vštípené od útlého dětství, a od té doby se ho snažím pěstovat ve všem, co dělám. Soileau jsem opustil v osmnácti letech, kdy jsem nastoupil na Princetonskou univerzitu, a potom už má cesta pokračovala do New Yorku a Londýna. Na všech těch místech jsem našel – nebo jsem si vytvořil – nějaké společenství.

Ve světě současného umění jsem ve spoustě organizací zastával nejrůznější pozice, buď na základě partnerské spolupráce, nebo jako jmenovaný funkcionář. Mimo jiné to byly například Metal Culture, Letní olympijské hry v Londýně v roce 2012, Marrákešské bienále, turecká asociace SAHA, Mezinárodní bienále výtvarného umění v Benátkách, Karibská umělecká iniciativa, blízkovýchodní Art Jameel, Art Summit v Dháce, Art Dubai a mnoho dalších. Co je všechny spojuje? Mé odhodlání budovat společenství a rozvíjet ekosystémy pro umělce i publikum. Tento můj přístup se projevuje především v mé práci v nadaci Delfina.

Nadace Delfina bývá označována za „líheň tvůrčích talentů“. O jaké druhy talentů v nadaci v současné době pečujete?

Posláním nadace Delfina je poskytovat profesionálním tvůrcům příležitost k experimentování s odvážnými myšlenkami, zkoumání nejrůznějších souvislostí, studiu nových dovedností a budování spolupráce s kolegy, různými společenstvími a institucemi. Poskytujeme jim prostředí pro soustředěnou práci a umělecké zkoumání formou rezidenčních pobytů a platformu pro sdílení tohoto procesu s nejširším publikem prostřednictvím veřejně přístupných programů.

Naši práci dělíme do čtvrtletních nebo sezonních období. Obvykle bývají vždy dvě roční období otevřená nezávislým tvůrčím projektům a druhá dvě se soustředí na kolektivní výzkum v rámci našich stálých témat: Politika jídla, Performance jako proces, Sběratelství jako praxe a věda_technologie_společnost. Každým z těch témat se zabýváme samostatně, ale zkoumáme rovněž jejich průniky.

V současnosti pořádáme již čtvrtý ročník našeho programu Performance jako proces, který se nezabývá performancí jako médiem, nýbrž jako způsobem uchopení světa kolem nás. Zkoumáme performanci v nejširším smyslu, od každodenních činností přes náboženské rituály až po živé umění. V rámci tohoto programu jsme uvedli performance ve spolupráci se spoustou partnerů, od Tate Gallery po londýnský veletrh současného umění Frieze, ale nejvýznamnějším výstupem tohoto programu bylo Mezinárodní bienále výtvarného umění v Benátkách v roce 2019, kde jsem se jako kurátor podílel na velkém cyklu performancí, který byl součástí oficiálního programu pro veřejnost.

Jak definujete dlouhodobé programy nadace Delfina, jako jsou Performance jako proces nebo Politika jídla a další? Mohl byste nám něco povědět o pozitivních i negativních aspektech tematických programů?

Naše témata začínají jako široce pojaté zkoumání, v jehož průběhu rozvíjíme konkrétnější podtémata. Například náš současný program Performance jako proces má podtéma Rituály budoucnosti.

Dovolte mi ve stručnosti nastínit naše ostatní témata: Politika jídla se zabývá výrobou, spotřebou a distribucí potravin a za posledních šest let jsme o jídle uvažovali jako o konkrétním materiálu i jako o metafoře, která odhaluje širší společenské a kulturní zájmy. Sběratelství jako praxe se zabývá politikou, psychologií a filozofií sběratelství a rolí sběratelů a umělců ve vztahu k uměleckým sbírkám a archivům. Iniciovali jsme zřejmě jako první na světě rezidenční program pro sběratele, v němž se setkávají s umělci. Program Public Domain zkoumá pojem veřejného prostoru a volných uměleckých děl ve fyzickém i digitálním smyslu a naše nejnovější téma věda_technologie_společnost propojuje umění, vědu a technologie, hledá nová řešení některých světových problémů na základě mezioborové spolupráce.

Když jsme se v roce 2014 rozhodli naši práci tematicky zarámovat, mluvili jsme o tom s mnoha kurátory. Jeden člověk se mě zeptal: „Jak zabráníte tomu, aby vaše témata nezačala být ‚trendy‘, k čemuž má svět umění zřetelné sklony?“ Odpověděl jsem mu, že se k tématům budeme opakovaně vracet. Budeme se danou problematikou zabývat stále hlouběji. Nesnažili jsme se stanovit povrchní trendy, nýbrž zřetelněji definovat naši práci. Největší výhoda témat spočívá v tom, že se nadace Delfina jako instituce stala v těchto záležitostech depozitářem znalostí, z čehož vyplývá, že můžeme naše zdroje sdílet s umělci i nejrůznějšími společenstvími. A myšlenky i mezilidské kontakty udržujeme při životě po delší časové období, nejen během tříměsíčního cyklu.

Třebaže vás známe jako kurátora současného umění, vyšel jste z prostředí moderního tance. Jak to ovlivnilo vaši práci a jak se to podepsalo na vaší kurátorské praxi?

Když odešel ze Soileau na Princeton, zamiloval jsem se do tance, ale také jsem studoval ekonomii. Takže jsem byl uvnitř odjakživa rozpolcený.

Mé první kurátorské projekty se odehrály v prostředí taneční scény, a když jsem se toho dověděl víc o výtvarném umění, začal jsem podporovat výtvarníky a produkovat projekty v oblasti výtvarného umění. Jako kurátora mě často oslovují projekty, které zahrnují performance v nejširším smyslu slova. Kurátorství vnímám jako jinou podobu choreografie.

V minulosti jste se účastnil práce v mnoha porotách pro udílení uměleckých cen. Co v posuzování uměleckých děl hledáte?

Zasedání v porotách miluju. Zrovna na Art Summitu v Dháce jsem předsedal porotě Samdani Art Award. Vítěz obdržel rezidentní pobyt v nadaci Delfina. Při udílení cen často přemýšlím o účinku takového ocenění. Beru svoji roli velice vážně a přemýšlím o své odpovědnosti člena poroty. Každý výběr vysílá nějaký vzkaz. Hlasování může být vnímáno jako forma ohodnocení pro zbytek uměleckého světa.

Vždycky myslím na příležitost, kterou může cena pro umělce vytvořit. Někdy je nejlepší dát cenu „outsiderovi“ – kompetentnímu umělci, pro kterého cena bude znamenat zásadní změnu a obrátí k němu tolik potřebnou pozornost. Vždy však záleží na určení a záměru konkrétní ceny, což se také musí brát v úvahu.

V nadaci Delfina také máme poroty, které rozhodují o našich rezidenčních pobytech. Na setkáních, na nichž zvažujeme výběr, často přemýšlíme o potenciálu umělců a o tom, jak jim rezidentní pobyt u nás v Londýně pomůže v rozvíjení jejich nápadů a v jejich kariéře. V tomto kontextu často hledáme spíš hrubě opracované drahokamy než vyleštěné šperky pro vystavení v muzejní vitríně.

Když už mluvíte o muzeích, v čem spatřujete roli muzea v dnešním světě?

Muzea katalogizují pokrok civilizace. Jsou to nezměrné archivy kulturní a vědecké produkce, ale některá z nich jsou vyčpělá a nepřístupná. Dnes už nestačí umění a artefakty pouze vystavovat. Klíčová je jejich interpretace, a ta by se neměla omezovat na cedulky na stěnách. Technologie otevírají muzeím nové příležitosti, jak zaujmout návštěvníky přes sociální média, rozšířenou realitu atd.

Umělci mohou rovněž více pomáhat při zásadní proměně materiálu a jeho přehodnocení pro dnešní dobu. V rámci našeho tématu Sběratelství jako praxe jsme iniciovali rezidentní pobyty v muzeích, jako jsou Tate Gallery, Horniman Museum nebo Victoria and Albert Museum. V tom posledně jmenovaném mají stálý program rezidentních pobytů v muzeu a v roce 2017 jsme společně hostili indickou umělkyni Avani Tanayovou. Během svého rezidentního pobytu měla přístup k rozsáhlým muzejním sbírkám a rozhodla se vytvořit alternativního průvodce pro sbírku jihoasijského umění, která ve své většině vznikla v době, kdy Británie představovala v regionu koloniální mocnost. Knížka nabízí odlišné vnímání sbírky z rozdílných perspektiv a otvírá nové způsoby, jak na tato díla nahlížet. Její kniha se teď prodává v knihkupectvích muzea.

Pro mě performance představuje alternativní způsob zaznamenávání, ale i přepisování historie. Domnívám se, že performativní umění může živým zážitkem přispět k našemu porozumění muzeím a jejich exponátům. Tate Gallery a Muzeum moderního umění v New Yorku se nacházejí na čelných místech této debaty, ale zabývají se moderním a současným uměním. Bylo by skvělé, kdyby například docházelo k větší spolupráci s tradičními muzei a historickými archivy.

Rozhovor vedla nezávislá kurátorka Tereza Záchová

Kompletní rozhovor je součástí knihy Kunsthalle Conversations. Publikace vyjde v letošním roce a přinese rozhovory s deseti inspirativními osobnostmi, které výrazným způsobem zasáhly do formování vizí a programu Kunsthalle Praha.

ARRON CEZAR (US)

Aaron Cezar je od vzniku nadace Delfina jejím ředitelem a členem mezinárodního sboru poradců Kunsthalle Praha. Během posledních tří let se pravidelně objevuje ve žebříčku Power 100, který reprezentuje výběr nejvlivnějších osobností světa umění časopisu Art Review. Organizuje rezidenční programy pro umělce z celého světa a dále pečuje o tvůrčí talenty organizováním výstav a vzdělávacích programů ve významných institucích jako Institute of Contemporary Arts nebo Hayward Gallery. Jako panelista a porotce se rovněž účastnil bezpočtu uměleckých akcí a v roce 2019 byl jedním z kurátorů programu performancí na 58. bienále v Benátkách a v roce 2021 zasedne v porotě prestižní Turner Prize, britské ceny pro umělce.