Facade Project: Joël Andrianomearisoa
07/02/2021

PŘEKLADY VŠECH
NAŠICH DÁVNÝCH VÁŠNÍ
A BUDOUCÍCH TUŽEB

Když obdržel Joël Andrianomearisoa pozvání, aby vytvořil instalaci pro pátý Facade Project, rozhodl se své tvůrčí působení rozšířit za zdi Kunsthalle, do interiérů budovy, které zůstávají veřejnosti nepřístupné. Třebaže už byla tato místa odhalena na našich digitálních platformách, vnitřek budovy se stále buduje. Právě tato fáze transformace – tento přechod celého areálu z jednoho stavu do druhého, ono prostorové a časové „mezi“ – se stala pro umělce inspirací.

Vytváření nového projektu znamená pro Joëla Andrianomearisou ponořit se do daného prostředí. Jako „totální“ umělec je citlivý k podstatě prostoru. Pouze po získání fyzického povědomí o městě, jeho architektuře a energii začíná rozvíjet příběh. Když přijel Joël Andrianomearisoa poprvé do Prahy, aby navštívil Kunsthalle, našel město ve stavu, v jakém nebylo od Sametové revoluce. Město zbavené turistů působilo jako strnulá kulisa. Bylo to v červnu, pár týdnů po uvolnění restrikcí souvisejících s prvním lockdownem. Plánování mezinárodní výstavy se v tomto kontextu zdálo být riskantním podnikem. Z obvykle jednoduchých otázek, například transportu uměleckých děl nebo umělcově spoluúčasti na instalaci, se stávaly složité problémy. Jaké metody a jaké strategie by umožnily pokračovat v práci i za případných nových restrikcí?

Vědom si bezprecedentní doby a naléhavosti okamžiku se Joël Andrianomearisoa obrací k praxi Mail-artu (poštovního umění). Manifest mezinárodního poštovního umění, publikovaný v roce 1982 během studené války, proklamoval, že „Mail-art se šíří mezinárodní poštovní komunikací (ta je jeho médiem), jež je použita jako rezonanční skříňka, včetně svých kritických situací, potíží a nejistot“ *. Hnutí, které vyrůstalo z neodadaismu a Fluxu, propojilo tisíce korespondentů z celého světa. Pro někoho spočívala přitažlivost poštovního umění v jeho experimentální dimenzi. Pro jiné, kteří žili v diktaturách, představovalo jediný prostředek komunikace a propojení se zahraničím. To byl případ umělců z Východní Evropy nebo z Latinské Ameriky.

V duchu hnutí Mail-artu se Joël Andrianomearisoa snaží nastolit nový druh komunikace mezi svým dílem a veřejností, mezi svým přesvědčením a realitou světa. Aby do svého díla zapojil proměňující se prostory budoucí Kunsthalle Praha, rozpracoval umělec korespondenční projekt, který nazval Překlady všech našich dávných vášní a budoucích tužeb.

Joël Andrianomearisoa se rozhodl vystavit tento název jako zářivý světelný nápis na fasádě budovy a text napsat ve svém mateřském jazyce, malgaštině. Rozhodnutí nepřekládat nezvyklý jazyk v místě, kde má jen pramalou naději, že mu někdo porozumí, je záměrné. Nepřekládat znamená vyvarovat se „přibližnosti diskurzu, z níž vzniká nový diskurz“ **.

Tajemná věta nás vybízí k uvažování nad jinakostí. Jazyk a mnohojazyčnost se odjakživa nacházely v samém jádru uměleckého přístupu Joëla Andrianomearisoy. Jako multikulturní umělec pracuje se slovy stejně jako s objekty; shromažďuje, kombinuje a interpretuje textury i texty z nejrůznějších míst a vytváří variabilní, polyfonické dílo.

Překlady všech našich dávných vášní a budoucích tužeb se odvíjejí v čase. „Překlady“ zde rovněž nesou význam „přenosů“. Od února do června nám Joël Andrianomearisoa několikrát do měsíce pošle „dopisová díla“ vytvořená úspornými prostředky z všedních předmětů a materiálů naší doby. Vytvořením dočasné korespondence mezi Paříží, Antananarivem – dvěma městy, v nichž žije – a Prahou nám nabízí kronikový záznam svého díla. Jakmile dorazí do Kunsthalle, bude každý z těchto objektů – kresby, asambláže, obrazy, objekty, textilie, skládačky, zvukové kompozice – umístěn do jejích právě vznikajících prostor. Výstavy provizorní nebo bez diváků – podobné prezentační techniky už dnes nikoho nepřekvapí, staly se během minulého roku normou. Co však projekt Joëla Andrianomearisoy z tohoto prostředí vyděluje, je jeho časový aspekt. Jde o výstavu jako „work-in-progress“, sledovanou v určitém časovém úseku a sestávající z narativních řad, které se budou objevovat v pravidelných intervalech na sociálních sítích. Postupné odhalování děl a výsledný pocit očekávání s sebou přináší vektory tužeb, slibů a nadějí.

*Romano Peli a Michaela Versari: Manifesto Internazionale dell’Arte Postale, in: „Poste Arte“, Itálie 1982.

**Kenneth Goldsmith: Against Translation, Jean Boite Éditions, 2016

Kurátorka: Christelle Havranek
Produkce: Kateřina Slavíková


JOËL ANDRIANOMEARISOA (*1977)

Žije a tvoří mezi Paříží a Tananarive, hlavním městem Madagaskaru. Střídavě vystupuje jako vizuální umělec, scénograf a básník. Coby „totální umělec“ je citlivý k podstatě prostoru. Až po získání fyzického povědomí o městě, jeho architektuře a energii začíná rozvíjet příběh. V daném prostoru a čase následně vymýšlí postupy a cesty, které naplňuje uměleckými díly, pohybem, texty a především emocemi. Jako multikulturní umělec shromažďuje, kombinuje a interpretuje dané materiály a texty z nejrůznějších míst a vytváří tak variabilní, polyfonické dílo.

V roce 2019 Andrianomearisoa jako vůbec první umělec reprezentoval rodný Madagaskar na 58. Bienále v Benátkách. V roce 2020 vystavoval na 22. Bienále v Sydney, o čtyři roky dříve obdržel cenu Arco Audemars Piguet Prize v Madridu. Spolupracoval mj. s vlivnou módní značkou Dior. Jeho vrstevnatá díla jsou zastoupena v mnoha veřejných i soukromých sbírkách - patří mezi ně např. Národní muzeum afrického umění ve Washingtonu, dále Zeitzovo muzeum současného afrického umění (MOCAA) v Kapském městě, Studio Museum v newyorském Harlemu nebo pařížská sbírka Revue Noire.

Fotografie © Lukáš Masner