PROPOJOVÁNÍ VĚDY A UMĚNÍ V KINETICKÉM A SVĚTELNÉM UMĚNÍ
Již na počátku 20. století položilo kinetické a světelné umění základy pro pozdější experimentování s pohybem, světlem a prostorem. Umělci jako László Moholy-Nagy a skupiny ZERO nebo Experiments in Art and Technology pomohli redefinovat hranice uměleckého díla a otevřít cestu k novým formám uměleckého vyjádření. Jejich význam přitom nespočívá pouze v technických inovacích, ale především v konceptuálním posunu, který jejich tvorba přinesla.
Původem maďarský umělec a jeden z pedagogů školy Bauhaus László Moholy-Nagy se již ve 20. letech 20. století začal zabývat experimenty s kinetickými skulpturami a světelnými projekcemi. Jeho pohyblivé Modulátory prostoru, které vytvářel v letech 1922 až 1930, lze považovat za jedno z prvních děl, které integrovalo pohyb, světlo a prostor do jednoho celku. Umělec v nich využíval efekty světelně-kinetických prvků, které vytvářely na stěnách hru světla a stínu v pečlivě choreograficky pojatých pohybových cyklech. Moholy-Nagy tímto dílem anticipoval mnoho pozdějších tendencí v kinetickém a světelném umění, včetně práce s projekcí, odrazem a stínem.



Skupinu ZERO založili v Düsseldorfu v roce 1957 Otto Piene a Heinz Mack, ke kterým se v roce 1961 přidal umělec Günter Uecker. Nevyhýbala se však ani mezinárodní spolupráci se spřízněnými Novými realisty ve Francii, především s Yvesem Kleinem, Jeanem Tinguelym či Pierem Manzonim a dalšími. Představovala radikální odklon od expresionistických tendenci poválečného umění a vyznačovala se zájmem o přírodní fenomény jako světlo, pohyb a prostor. „Náš umělecký zájem není zaměřen pouze na pohyb a světlo, ale též na teplo, zvuk, optickou iluzi, magnetismus, rozpínání a smršťování materiálů, vodu, pohyb písku a pěny, ohně, větru, kouře a mnohých dalších přírodních a technických jevů,“ prohlásil Piene, který byl hlavním organizátorem a teoretikem. Přestože se skupina ZERO již v roce 1966 rozpadla, svými experimenty s monochromatickými plochami, kinetickými objekty a interaktivními instalacemi položila základy pro pozdější vývoj minimalismu a konceptuálního umění.
Společnost Experiments in Art and Technology (E.A.T.) byla založena v roce 1966 inženýry Billym Klüverem a Fredem Waldhauerem a umělci Robertem Rauschenbergem a Robertem Whitmanem. Ještě dříve pomáhal Billy Klüver, který v té době pracoval pro Bell Laboratories, umělci Jeanu Tinguelymu se sestavením sebedestrukčního kinetického stroje, který existoval pouhých 27 minut v rámci akce nazvané Homage to New York, která se odehrála v roce 1960 v Muzeu moderního umění v New Yorku. V této době také požádal R. Rauschenberg Klüvera o pomoc s jeho vlastní připravovanou interaktivní instalací. Ustavení skupiny E.A.T. především souviselo s události 9 Evenings: Theatre and Engineering, která se odehrála v říjnu 1966 v New Yorku a participovalo na ní čtyřicet inženýrů společně s deseti umělci, kteří společně vytvářeli performance za použití nových technologií. Cílem organizace E.A.T. bylo umožnit efektivní spolupráci mezi umělci a inženýry a již do roku 1969 měla skupina více než dva tisíce členů umělců a podobný počet inženýrů. Skupina také organizovala mezioborové akce a projekty, při kterých umělci využívali nové technologie a předznamenala mnoho současných trendů v technologickém umění.


United Visual Artists (UVA) je londýnské studio založené v roce 2003 britským umělcem Mattem Clarkem. Do své tvorby často UVA integruje nové technologie s více tradičními uměleckými médii jako jsou sochy, performance a sire-specifice instalace. Jejich tvorbu lze vnímat jako pokračování tradice kinetického umění a světelných instalací, které položily základ pro experimentování s pohybem, světlem a prostorem. Výstava Strange Attractions (Zvláštní přitažlivosti) v Kunsthalle Praha představuje multidimenzionální umělecký koncept vztahu umění, vědy a technologie v post-digitální éře. Centrálním tématem instalace je teorie chaosu a aktuální otázky spojené s érou big data a umělé inteligence. Teorii chaosu formuloval meteorolog Edward Lorenz v 60. letech 20. století a popisuje komplexní chování dynamických systémů. UVA využívají tento konceptuální rámec pro zkoumání fenoménů nahodilosti a strukturovaných vzorců ve více či méně chaotických systémech. Světelná skulptura Serendipity je vizuální metaforou jednoho z principů teorie chaosu, zatímco díla Present Shock a Etymologies reagují na témata informačního přetížení a algoritmické manipulace s jazykem.
Doporučená literatura a další zdroje:
Peter Weibel; Christelle Havranek: Kinetismus: 100 let elektřiny v umění. Kunsthalle Praha 2022.
Frank Popper: From Technological to Virtual Art. The MIT Press 2006.
Peter Weibel; Gregor Janse: Light art from artificial light: light as a medium in 20th and 21st century art. Hatje Cantz 2006.
Výstava ZERO: Countdown to Tomorrow, 1950s-60s v MoMA v New Yorku (2015)