Dílo ze vzdálené budoucnosti: Rozhovor s Markem Dionem

Sbírání všelijakých předmětů a jejich aranžování do nejrůznějších schránek, to všechno děláte už celá desetiletí. Označil byste se za umělce, který se stal sběratelem, nebo za sběratele, který se stal umělcem?

Už od nejranějšího věku jsem si všímal předmětů, u nichž mě přitahovala jejich materie. Tu vrozenou vnímavost jsem pak vypiloval ve škole bleších trhů, obchodů s kuriozitami a v muzeích. Odjakživa si myslím, že umělecká tvorba a kurátorství nejsou příliš odlišné činnosti. Kurátorství používá spoustu intelektuálních a konceptuálních nástrojů, s nimiž pracuje i umělec. Metoda sbírání předmětů jako uměleckého materiálu mě v něčem nesmírně uspokojuje. Nikdy jsem se nepovažoval za tvůrce asambláží, který potřebuje s předmětem nějak naložit, aby z něj udělal něco jiného. Domnívám se, že předmět má větší vypovídací schopnost, když ho nepředěláváte – když mu umožníte, aby zůstal sám sebou. Jakmile ho vložíte do sbírky, vkládáte ho do struktury, která předmětům umožňuje generovat nové významy skrze jejich vzájemné vztahy a ne prostřednictvím fyzické změny předmětů samých.

Pamatujete si, jak vypadala vaše první sbírka?

To je opravdu těžké určit, měl jsem spoustu sbírek už jako dítě. Můj způsob sbírání byl velmi nedisciplinovaný a nestrukturovaný. V mém světě nebyl nikdo, kdo by mi s procesem sbírání a jeho racionální organizací dokázal pomoct. Myslím, že se mi líbila ta sběratelská činnost a její technika, ale neuměl jsem k ní přistupovat systematicky. Neměl jsem žádného průvodce, který by mě zasvětil do metodologie.

Kdy jste začal chápat, že pro své sbírky potřebujete systém a že se nalezené objekty stanou vaším hlavním médiem?

Já jsem v dětství trávil hodně času v přírodě. A bylo to dětství velice aktivní, plné sběratelství, rybaření a lovu. Příroda, s níž jsem přicházel do styku, nebyla čistá a divoká. Byla to velice často příroda skládek, opuštěných loděnic nebo prostě míst, kde jsem si jako dítě hrál. Když jsem se začal o téma přírody víc zajímat, šlo převážně o konzervaci, o uchování a záchranu člověkem nedotčených věcí z nedotčeného prostředí. To mě přivedlo k náhledu na muzeum jako na místo, které strukturuje oficiální příběh přirozeného světa. Začal jsem se zajímat o historii muzejní kultury, obzvlášť ve vztahu k potřebě rozvíjet strukturovaný, vědecký jazyk, který je univerzální a mezinárodní.

Jedním z vašich hlavních pramenů inspirace je kabinet kuriozit, Wunderkammer. Řekl byste, že v sobě máte stejně specifický zájem i o encyklopedickou sbírku?

Ano, ale domnívám se, že Wunderkammer a encyklopedická sbírka jsou dvě naprosto odlišné věci. Wunderkammer je obzvlášť zajímavá, protože nejde o encyklopedickou sbírku, je to ranější fenomén a jeho metodologie sbírání je velice tajemná. Není to nástroj univerzálního poznání, jaký se objevil během osvícenství, kdy vznikly velice systematické sbírky. Ve Wunderkammer najdete velmi osobité sbírky – představují výhradně obraz individuálních zájmů sběratele a jeho zálib. Mohou být metafyzické, náboženské, protovědecké nebo mystické. Předměty mohou pocházet z koloniální kořisti nebo může jít o magické předměty. Na Wunderkammer tudíž není zajímavé to, že předjímá budoucí muzea, nýbrž právě to, čím se od nich liší. Muzea jsou racionální a univerzální, zatímco Wunderkammer může být velmi iracionální.

Kabinet elektrických kuriozit odkazuje k historii budovy bývalé Zengerovy trafostanice. Co vás na tomto projektu zaujalo? Doposud se vaše výzkumy odehrávaly spíš na poli biologie než v oblasti technologií.

Toto místo má v sobě průmyslovou historii, která osloví každého. Transformace společnosti díky elektrifikaci představuje opravdu zajímavý příběh a je zachycena v materiální kultuře. Něco takového by bylo snadné udělat, kdybychom do budovy přišli den po jejím uzavření a pořád by v ní ještě byly turbíny a transformátory a kdyby se tady ještě nacházely věci, jež bychom zde mohli očekávat. Jenže to všechno je pryč, protože budova nejen zůstala prázdná, ale měla i jiné uživatele, jiné nájemníky. Snažíme se o jakousi záchrannou archeologii, člověk musí jít a vlastnoručně zachraňovat, co se dá, jenže toho není dost, aby se tím dal vyprávět příběh.

Toto dílo se vyvíjelo déle než tři roky, během rozsáhlé rekonstrukce budovy. Nejenže toho na místě zůstalo jen málo ke sbírání, váš pražský výzkum byl navíc výrazně omezen kvůli restrikcím způsobeným pandemií. Jak jste těmto okolnostem přizpůsobil svoji metodu?

Pandemie celý proces opravdu značně zkomplikovala. Při své první návštěvě Prahy jsem se navzdory třeskuté zimě dostal na bleší trh, kde jsem pořídil několik věcí, a také jsem se seznámil s tím, co můj úžasný spolupracovník Matej Al-Ali zachránil ze Zengerovy trafostanice. Tak vznikla šablona, která spolu s mými seznamy a kresbami dala Matejovi představu, co vlastně potřebujeme. Zároveň jsem sesbíral některé charismatické předměty z jiných evropských zemí a z USA a nechal jsem je poslat zpátky do Prahy. Takže jsme spolu s Matejem dokázali sesbírat dostatečné množství pozoruhodných předmětů a vytvořit návrh kabinetu. Pochopitelně bych raději sbíral a řídil věci osobně, ale když už se to muselo dělat tímto způsobem, nemohl jsem mít lepšího projektového manažera než Mateje.

Zastaralé předměty v kabinetu jsou svědky doby, kdy elektřina byla synonymem modernity a naděje. Zatímco je stále ještě spojována s pokrokem, její všudypřítomnost je dnes nahlížena rovněž jako hrozba pro životní prostředí. Jak vy se díváte na tento vývoj?

Optimismus a entuziasmus, který provázel zavedení elektřiny do obytných domů, asi nelze příliš zveličit. Po téměř celé 20. století byla debata o zpřístupnění elektřiny zcela jistě pozitivní, ale nepočítala s environmentálními náklady její výroby – s přehradami na divokých řekách, znečištěním ovzduší ze spalování fosilních paliv, s neodmyslitelnými hrozbami spojenými s výrobou jaderné energie. Důsledků výroby elektřiny je tolik – od znečištění vod, vypouštění kysličníku uhličitého a dalších skleníkových plynů do ovzduší až samozřejmě po devastaci spojenou s dolováním a navrtáváním zemského povrchu –, že euforii kolem elektřiny zastínily reálné náklady, které její výroba znamená pro planetu a společnost. Chtěl jsem, aby toto umělecké dílo v sobě mělo v jistém smyslu atmosféru science fiction. Jako by divák pocházel ze vzdálené budoucnosti a díval se zpět do časů, kdy byla výroba energie vnímána jako naprosté požehnání, jako něco, co motivuje inovace a design. Myslím, že diváci budou schopni číst tuto prezentaci technologického optimismu s jistou ironií.

Vytvořil jste už někdy v minulosti srovnatelné kabinety? A pokud ano, čím bude jedinečný právě tenhle?

Třebaže jsem už vytvořil díla, která obsahovala nějaké industriální prvky, ještě nikdy jsem nepracoval v takto specifickém technologickém nebo industriálním kontextu. Takže to je pro mě zajímavé. Neboť když vidím některá muzea průmyslových technologií, jsou pro mě stejně zajímavá jako přírodovědná muzea nebo další druhy muzeí, jejichž povinností je vyprávět oficiální příběhy. V Paříži trávím stejný čas na místech jako Muzeum umění a řemesel nebo Národní přírodovědné muzeum. Ale příležitost vyprávět podobný příběh nemívám moc často. Příběh elektřiny je samozřejmě rovněž příběhem dějin ekologie.

Řekl byste, že každý z vašich kabinetů kuriozit v sobě zahrnuje i něco z vás? Co v tomto díle je možné považovat za autobiografický prvek?

Jeden z aspektů, díky němuž je Wunderkammer tak vzrušující, spočívá v tom, že je velmi individualistická. Do svých děl samozřejmě zahrnuji osobní odkazy a v jistém smyslu jsou uspořádána s ohledem na mé specifické zájmy. Dokonce i v případě, že cílem je vytvoření něčeho, co odráží stav společnosti, vnášíte do díla mnoho osobních rozhodnutí a osobní estetiky. Velice často tyto kabinety obsahují žerty, které nemusejí být nutně srozumitelné pro každého, ale třeba jen pro lidi se zájmem o dějiny vědy nebo umění. Jsou zde žerty odkazující k objektům ready-made a velice často se dopouštím exkluzivních odkazů k Marcelu Duchampovi, Manu Rayovi nebo jiným surrealistům, s nimiž se můj vztah k předmětům částečně překrývá. Toto dílo má i pro mě svá velikonoční vajíčka, například bezpočet skleněných izolátorů, které působí jako výsostně designové objekty hrající všemožnými barvami. Zatímco mnohé jsem nakoupil přímo na výstavu, pár mi jich také leželo celá léta v ateliéru. Žil jsem s nimi desítky let, než jsem pro ně nalezl to správné uplatnění. Tento projekt mi umožnil najít pro tyto osiřelé předměty skvělý nový domov.

Rozhovor vedla Christelle Havranek, hlavní kurátorka Kunsthalle Praha

Foto © Johana Pošová

MARK DION

Jeho rozmanitá praxe spočívá v kombinaci nejrůznějších technik, od uměleckých instalací přes plastiky až po kurátorství nebo asambláže. Ve svém typickém interdisciplinárním přístupu si přivlastňuje metody vlastní archeologii, archivnictví, ekologii a dalším vědám s cílem zkoumat způsob budování vědomostí napříč různými obory. Do povědomí veřejnosti se dostal např. dílem Neukom Vivarium (2006), což je stálá venkovní instalace a zároveň vzdělávací laboratoř v Olympijském parku soch v Seattlu ve státě Washington. Na veřejnosti rezonoval i projekt Tate Thames Dig (1999), v jehož rámci vystavoval řadu pozůstatků nalezených u řeky Temže poblíž londýnské Tate Gallery (dnes Tate Britain) a budoucí galerie Tate Modern. Dion zřídka pracuje dvakrát se stejným materiálem - ve své tvorbě již použil prakticky vše, od továrních součástek až po vycpaná zvířata. Jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách newyorské MoMA, londýnské Tate, dále v Carnegie Museum of Art v Pittsburghu, v pařížském Centre Pompidou či v Seattle Art Museum.

KUNSTHALLE PRAHA

Kunsthalle Praha bude nezávislý prostor pro kulturu, umění & dialog v srdci historické Prahy. Mezinárodní program stavíme na krátkodobých výstavách současného a moderního umění i kreativních edukačních aktivitách. Naším cílem je poskytnout vám nové inspirativní prostředí pro zrod myšlenek a nápadů, stejně tak ale chceme přispět k propojení místní umělecké scény s tou mezinárodní. Umění totiž chápeme jako jazyk, kterému můžeme rozumět všichni. Už samotným názvem jsme se rozhodli reflektovat vzpomínku na multikulturní kořeny Prahy jako města tří národů, dvou jazyků a jedinečného půvabu. Brány otevřeme přesně 22. 02. 2022. Těšíme se na vás!