Transformace - Pešánek / Díaz

Umělci zítřka kreslí dnes na papír to, co bychom měli viděti vznášeti se v prostoru nebo jež by mělo býti promítnuto na obloze.

F. Kalivoda, 1941, úryvek z předmluvy ke knize Kinetismus od Zdeňka Pešánka 

Vizionář, tak se a posteriori označuje tvůrce, jehož myšlení předběhlo technologii své doby. Zdeněk Pešánek do této kategorie umělců rozhodně patří. Jeho zvukové světelně kinetické sochy určené do veřejného prostoru vznikaly ve 20. a 30. letech minulého století pouze za cenu komplikované, náročné a nikdy ne zcela uspokojivé práce. A to Zdeněk Pešánek vytvářel své multimediální asambláže z nejinovativnějších prvků a materiálů své doby: celuloidu, žárovek a neonových trubic. Tyto nedokonalé prostředky ale nebyly dostatečně průsvitné, aby správně šířily světlo, a kvůli své křehkosti nemohly odolat nepřízni počasí, takže měly jen omezenou životnost. Tehdejší techniky zvukové reprodukce navíc ještě neumožňovaly trvalé ozvučení objektů ani perfektní synchronizaci zvuku s pohybem a světlem. Proto není překvapivé, že z původních Pešánkových světelně kinetických soch se ve veřejném prostoru dodnes nedochovala ani jedna.

Cyklus soch s názvem Sto let elektřiny tomuto osudu také neunikl. Jedná se o nejambicióznější multimediální Pešánkův projekt z meziválečného období, který byl původně určen pro fasádu budovy Zengerovy trafostanice. Cyklus didaktického charakteru byl vytvořen na zakázku pro pražské Elektrické podniky. Zobrazuje nedávnou historii elektřiny od roku 1836 (rok úmrtí fyzika André-Marie Ampèra) do roku 1936 (ukončení prácí na trafostanici). Každá ze čtyř soch cyklu Sto let elektřiny symbolizuje jeden z milníků tohoto období. Jednotlivé světelně kinetické asambláže složené z eklektických průmyslových i organických prvků ilustrují následující témata: Ampérův zákon, princip elektromotoru, princip transformátoru a růst výroby elektrické energie.

Fotografie © Jan Rasch a © ČTK/Deml Ondřej

Cyklus Sto let elektřiny byl poprvé vystaven v roce 1936 v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze a následujícího roku se stal součástí československého pavilonu na Mezinárodní výstavě umění a techniky v Paříži, kde se těšil velkému úspěchu. Všechny čtyři sochy se z pařížské výstavy do Prahy vrátily příliš poškozené na to, aby mohly být instalovány ve venkovním prostoru, a následně záhadně zmizely. Jedinými viditelnými stopami tohoto projektu jsou čtyři sokly způsobně vyrovnané na fasádě Zengerovy trafostanice, které zůstaly od prvního dne absurdně prázdné.

Kunsthalle Praha chtěla před zahájením rekonstrukce budovy Zengerovy trafostanice vrátit sochy na jejich místo a vzdát tak hold Zdeňkovi Pešánkovi. Tento vizionářský umělec v podstatě zosobňuje průmyslovou minulost i kulturní budoucnost budovy. Zdeněk Pešánek jako autor atypického, hybridního a nadčasového díla představuje pro tento prostor věnovaný umělecké tvorbě v celé její rozmanitosti emblematickou figuru. K oživení projektu Sto let elektřiny oslovila Kunsthalle Praha jednoho z nejtalentovanějších Pešánkových nástupců – česko-argentinského umělce Federika Díaze. Federico Díaz je výraznou postavou současné scény a s avantgardním umělcem Zdeňkem Pešánkem ho pojí neukojitelná zvědavost, s jakou se věnuje novým technologiím. Stejně jako u Zdeňka Pešánka se jeho umělecká tvorba pohybuje na pomezí několika disciplín: sochařství, architektury, hudby a vědy. Jeho díla zahrnují prostorové i časové aspekty a zabývají se vztahem mezi přírodou a technologií.

© Monoskop.org

  1. Zdeněk Pešánek – Princip elektromotoru, 1932, model z cyklu Sto let elektřiny

  2. Zdeněk Pešánek – Ampérovo pravidlo, 1932, model z cyklu Sto let elektřiny 

  3. Zdeněk Pešánek – Růst výroby elektřiny v Praze od r. 1880 do r. 1936, 1932, model z cyklu Sto let elektřiny

  4. Princip transformátoru, 1932, model z cyklu Sto let elektřiny 

Z úkolu svěřeného Federikovi Díazovi se zrodilo dílo TransFormace - Pešánek / Díaz. Bylo představeno 30. září 2017 u příležitosti Dne architektury v Praze jako první site-specific projekt realizovaný pro Kunsthalle Praha. Nejde o identickou reprodukci cyklu Sto let elektřiny, ale o videoinstalaci volně inspirovanou Pešánkovou vizí. Federico Díaz pracoval se vzácnými archivními dokumenty a čtyřmi modely uchovanými v Národní galerii v Praze a využil přitom nástroje digitální tvorby – 3D skenování a animační program. Díky těmto novým technologiím a jeho talentu se Pešánkovo dílo zbavilo časových a prostorových omezení. Stalo se nehmotným, pomíjivým a potenciálně věčným. Jedná se o animované barevné zvukové sochy promítané na fasádu nebo na jakýkoli jiný povrch, které se volně objevují a zase mizí. Dílo TransFormace - Pešánek / Díaz uložené v digitálním formátu lze donekonečna znovu opakovat. Je to nejsoučasnější umělecká forma, jejíž předobraz vznikl před téměř sto lety!

Autorkou textu je Christelle Havranek

Zpět na novinky