TransformArt: Gender, sexualita a queer v současném umění

Vedle používání nejvšednějších objektů jakými jsou bonbóny, hodiny či žárovky se ve svých dílech americký umělec Felix Gonzales-Torres (1957-1996) věnoval zkoumání homosexuální identity v různých společenských a politických kontextech. Příkladem může být jedno z jeho nejznámějších děl Bez názvu (Billboard) z roku 1991 ve velikosti reklamního billboardu. Představuje černobílou fotografii rozestlané manželské postele, na níž můžeme identifikovat prohlubně zanechané na polštářích a matraci po tělech, která ji před nedávnou dobou obývala. Dílo bylo vystaveno na dvou desítkách billboardů v ulicích Manhattanu a představuje jakousi osobní elegii za smrtí autorova partnera, který zemřel na následky nemoci AIDS. Tato práce se stala výmluvným svědectvím o lásce, ztrátě, kráse a tragédii, které získává na intenzitě spolu s vědomím předčasné smrti samotného umělce v roce 1996 následkem stejného onemocnění. Umístěním těchto objektů do veřejného prostoru současně Gonzales-Torres zpochybňuje hranici mezi soukromým a veřejným, přičemž tímto nepřehlédnutelným gestem vrací do společenského prostoru vytěsňovaná témata jako například problematický postoj americké vlády k epidemii AIDS v 80. letech 20. století.

Britská umělkyně a příslušnice volného uměleckého uskupení YBA (Young British Artists) Sarah Lucas (1962) si na základě své série fotografií z 90. let vysloužila přízvisko „zlobivá holka“ britského umění. Fotografické autoportréty se v této době stávají pro Lucas zásadním způsobem vyjadřování a potažmo i vyrovnávání se s vlastní fyziognomií. V dílech jako je Pojídání banánu z roku 1990 nebo o tři roky pozdější Autoportrét se šálkem čaje zaujímá autorka charakteristickou „macho“ pózu. Spolu s ošoupanými džínami, robustními botami a také androgynním tričkem a koženou bundou, které se v této fotografické sérii často objevují, odkazuje k maskulinním prvkům ve svém vzezření. Podobně je tomu také na Autoportrétu se smaženými vejci (1996), kde vedle sebe staví ženské druhotné pohlavní znaky – zde částečně překryté a symbolizované smaženými vejci odkazujícími k tradiční úloze ženy v domácnosti – a maskulinní pózu. Skloubením obrazu ženy umělkyně vypadající zranitelně i nekompromisně a nacházející se zároveň v maskulinním, a přitom žensky vyzývavém gestu, Lucas v tomto díle kriticky nahlíží ustálené genderové kategorie a ptá se po jejich (ne)možných hranicích.

TateShots: Sarah Lucas, krátký dokument o tvorbě umělkyně u příležitosti konání Benátského bienále v roce 2015, kde Sarah Lucas reprezentovala Velkou Británii.

Důrazem na témata spojená s genderem a queer tématikou je charakteristická práce amerického umělce videoartu Johna Sanborna (1954). Jako nepopiratelně výrazná osobnost amerického videoartu přelomu 70. a 80. let 20. století byl Sanborn spojován se zásadním prostorem tehdejší videoartové newyorské scény The Kitchen, který spoluzakládal v roce 1971 neméně slavný brněnský rodák Bohuslav (Woody) Vašulka. Mezi inspirační zdroje Johna Sanborna patří tvorba zakladatele minimalismu v hudbě Johna Cage či nepřehlédnutelné postavy videoartu korejského umělce Nam June Paika, který se v minulosti stal Sanbornovým mentorem a přítelem. Monumentální devítikanálová instlace V+M z roku 2015 staví na antickém mytologické příběhu Venuše a Marta a je prezentovaná společně se sérií čtyř digitálních portrétů Mythic status (2015-2016). Umělec zde zkoumá nejen možnosti otevřené gendrové identity, ale také archaické kořeny lásky a sebelásky či podoby zobrazení antické mytologie v dějinách umění.

Komentovaná prohlídka výstavy Johna Sanborna Between Order and Entropy v ZKM (2022)

Tvorba uměleckého dánsko-norského dua Michaela Elmgreena (1961) a Ingara Dragseta (1969) nepostrádá humor, fantasknost a momenty zneklidnění. Ve své praxi zkoumají témata sexuality, maskulinity, veřejného prostoru a odhalují skryté mechanismy fungování společnosti. Dílo Jiní milenci (2018) odkazuje na známý obraz surrealistického malíře Reného Magritta Milenci z roku 1928, který zobrazuje líbající se pár v domácím prostředí, muže a ženu s hlavami zahalenými bílou látkou. Elmgreen a Dragset však ze svého ztvárnění milenců vypouštějí veškeré genderově specifické oblečení i fyzické znaky. Můžeme se pouze dohadovat, zda je některá z figur ženského či mužského pohlaví. Přes tkaninu se postavy nemohou dotknout, což vyvolává dojem nemožné či nenaplněné lásky. Z queer perspektivy lze dílo vnímat mimo jiné jako komentář k nesnadné pozici a nucené neviditelnosti lásky a projevů něžnosti, kterou zažívají neheterosexuální lidé ve společnosti, kde má heterosexualita dominantní a privilegované postavení.

Fotografii díla Jiní Milenci najdete v úvodu članku.

Český umělec Mark Ther (1977) vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Vladimíra Skrepla. Ve svém videoartu často pracuje s tabuizovanými tématy, referencemi k popkultuře, sudetoněmecké kultuře a nacismu či tematizuje camp a queer estetiku. Jeho videa se vyznačují pečlivým až filmovým zpracováním a pohybují se na hranici narativních hraných filmů a osobní reportáže. V roce 2011 získal Cenu Jindřicha Chalupeckého za své videoartové dílo nazvané Das wandernde Sternlein (2011), v němž vyprávěl smyšlený příběh zmizení dětí ve třicátých letech v pohraničí. V některých svých pracích jako například „4:05“ nebo M.C. a A.H. (2001) tematizoval svůj obdiv k operní zpěvačce Marii Callas. Fascinací touto postavou v jeho díle interpretuje teoretička umění Zuzana Štefková jako hru „dráždivé mnohoznačnosti vztahů mezi genderem, pohlavní identitou a sexualitou, přičemž funkčnost této sebe-inscenace je založena na paradoxním vztahu mezi jednotlivými komponenty identity“.

Mark Ther: ukázka z videoartu Pflaumen (2011)

Reference

Prozkoumejte naše vzdělávací programy