ZÁZNAM Z DEBATY MY, DATA.

Ve Skautském institutu se 19. června 2019 jako součást doprovodného programu k umělecké instalaci Exit the Loop Adély Součkové na fasádě Kunsthalle Praha uskutečnila debata „My, data“, jejíž záznam vám přinášíme. Pozvání přijali Vít Bohal – kulturní teoretik a akceleracionista, Pavel Růžička – bezpečnostní expert z platformy DBaS, Zuzana Pechová – specialistka na počítačovou bezpečnost, Radek Holý – mluvčí Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost, Jan Hubík – člen Paralelní polis a Adéla Součková – autorka díla.


Kontroverzní novela zákona

Hned v úvodu představil Pavel Růžička z platformy Digitální bezpečnost a soukromí (https://dbas.cz/), jež stojí za iniciativou Přichází rozvědka (https://prichazi.rozvedka.cz/), kontroverzní nový zákon, který má potenciál ohrozit soukromí a svobodu internetu v České republice. Novela zákona o Vojenském zpravodajství má umožnit vojenské tajné službě instalaci „černých skříněk“ ke všem poskytovatelům internetu. „Sondy“, jak je zákon označuje, by pak mohly nejen odposlouchávat, ale i modifikovat internetový provoz. „Aby na vás dneska mohl být aplikován odposlech, je k tomu potřeba posvěcení soudu. Soudu se to musí zdůvodnit a povolení platí na omezenou dobu. Novela zákona o Vojenském zpravodajství by oproti tomu v nejhorší variantě umožnila plošné sledování,” řekl v diskusi Růžička. Novelu zákona předložilo ANO již před zhruba dvěma lety, hlasování o ní ale přerušil pád vlády. Nyní se zákon bez větší pozornosti veřejnosti vrací do parlamentu.

Navrhovanou podobu zákona považuje za logickou Radek Holý, mluvčí Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB). NÚKIB vznikl oddělením z Národního bezpečnostího úřadu a má pro stát zajišťovat kyberbezpečnost. Český tým, v němž byli i odborníci úřadu, se letos umístil na druhém místě v mezinárodní simulované kybernetické válce, na cvičení NATO Locked Shields. Podle Holého má mít Vojenské zpravodajství v kyberprostoru v důsledku státní strategie i „ofenzivní schopnosti“. „Většina týmů se chová pasivně – chrání se, pokud na ně někdo útočí. Pokud použiju metaforu – když na ně někdo střílí, nemohou střílet zpátky.“ Původní, dva roky starý návrh zákona byl podle Holého přemrštěný, současná podoba zákona je podle něj v pořádku. „Základ novely je pořád ten samý,“ oponuje Růžička. „Pořád slyšíme ukolébavky, jež mají uklidnit publikum: všechno je v pohodě, jsme strašně hodní a všechno bude OK. Nikdo nemluví o tom, že za deseet let může na stejných místech sedět někdo jiný a mít stále ty samé pravomoci. A v tom je to nebezpečné,“ říká Růžička.

Zdá se, že naše společnost hledá rovnováhu mezi pocitem bezpečí a soukromím. A otázka je, zda někdo má mít absolutní pravomoc vidět a slyšet všechno, co proteče českým internetem. „Absolutní pravomoc by neměl mít nikdo. Myslím, že ji v naší republice nikdo nemá a doufám, že nikdy mít nebude,“ uzavírá Holý.

Praktické bezpečí

Jan Hubík z Paralelní polis přednesl praktický návod, jak zlepšit svoje bezpečí. Vyvrátil mýtus, podle kterého nemáme co skrývat, upozornil na důležitost dobře zvoleného hesla, vysvětlil mechanismus podvodných mailů, nebezepečí krásných brunet na Facebooku, veřejných wifi sítí i takzvaného sociálního inženýrství.

Doporučil zamykat obrazovku telefonu i počítače, zálohovat data a aktualizovat systém, používat šifrování dat v disku i telefonu a používat kryptoměny jako Bitcoin, Monero či Zcash. Bližší informace spolu s odkazy najdete v Janově prezentaci zde.

Digitální nesmrtelnost

Do obecnější roviny posunula debatu bezpečnostní expertka Zuzana Pechová: „Jsem z umělecké rodiny. A kromě toho, že se posledních pár let věnuju počítačové bezpečnosti a koukám do konzole, jestli na naše servery někdo neútočí, snažím se kromě jednotlivých stromů technologie vidět i celý les. Technologie jsme sice vytvořili my, ale ony samy nás zpětně mění. V měřítku jednoho lidského života jsme zažili ohromný rozvoj technologie – v dětství jsme měli doma jenom gramofon a ohromnou těžkou televizi, dneska máme v kapse placičku se 4K rozlišením. Tisíce let jsme si vytvářeli nástroje, ale tohle je poprvé, kdy nástroje o nás samých vytváří záznamy. Ještě před dvěma sty lety se mohl někdo narodit a nikdo se nedozvěděl, že někdy existoval. To už dneska nejde. Zanechámáme za sebou stopy, které jsou tak ohromné, že jdou přirovnat k vlnám v oceánu. Když se jenom projdu po Václaváku, způsobí to pohyb elektronů po celé planetě. Jenom na tomto náměstí jsou tisíce telefonů, půlka z nich natáčí, a můj obraz se okamžitě šíří optickými linkami a satelity po celém světě. Je to rozšíření paradoxu motýlích křídel: v mikroskopickém měřítku každý z nás ovlivňuje pohyb po celém světě. A je to vlastně cesta k nesmrtelnosti, i když ne ve fyzickém slova smyslu. Na střední škole jsem se hodně vybavovala po chatu a bojím se, že ty záznamy ještě někde leží. Generujeme úložný prostor pro data rychleji, než data vytváříme a zaznamenáváme data rychleji, než jim stíháme rozumět. Za poslední dva roky mého života je okamžik po okamžiku uloženo, kde jsem byla, kdy jsem tam byla a dokonce i, co jsem tam dělala. Jednou to povede k tomu, že neuronové sítě na základě dostupných dat zrekonstruují konkrétního člověka tak, že si s ním budeme moct povídat,“ předpokládá Zuzana Pechová.

Otázku, v jaké míře se data o nás zpracovávají, zpochybňuje Holý, podle nějž o nás velké firmy vědí daleko více než jakýkoliv stát. Připomíná případ Home Creditu, který si při schvalování půjčky vybírá z 2000 parametrů, podle nichž hodnotí schopnost klienta půjčku splácet. Zuzana Pechová pak zmiňuje starší údaj, podle kterého je ke kompletnímu popisu člověka zapotřebí jeden petabyte dat. „Když to bude vypadat jako já, chovat se jako já, mluvit jako já, budu to já? Patrně ano. Otázka je, jestli to bude mít moje vědomí,“ říká.

Enter –

Alter –

Escape –

Delete –

Shift

Vít Bohal, kulturní teoretik a člen Diffractions Collective , zasadil dílo Adély Součkové do širších souvislostí. V návaznosti na její otázku, jak se jazyk počítačů dostává do běžné řeči, upozornil na hraniční obor „software studies“, rozvinutý Lvem Manovichem. Software studies se mimo jiné ptají, jak software, který používáme, zpětně ovlivňuje naše vnímání světa. „Alexander R. Galloway ve své knize The Interface Effect říká, že software je mechanizovaná ideologie,“ upozorňuje Bohal. „Jsou tedy lidé politizovaní aplikacemi, které používají? Mění to jejich myšlení?“ ptá se s Gallowayem.

Adéla Součková vznesla otázku, jestli software nemůže být i mechanizovaným náboženstvím. Podle Bohala mluví Benjamin H. Bratton v knize The Stack o fetišizaci počítačové ikony podobně jako v pravoslavné víře, kdy ikona není jenom zobrazením, ale je aktivní entitou.

Svoji motivaci v závěru diskuse vysvětlila i sama umělkyně: „Zajímá mě to z psychologického a náboženského hlediska, protože hodně lidí včetně mne se vztahuje k technologiím jako k něčemu, co má metafyzický až sakrální přesah. Něco, co zaplňuje díru po společenské sekularizaci – přijmeme-li předpoklad, že člověk má nějakou vrozenou náboženskou potřebu. A současně mne fascinuje surovost, která propojuje jeskynní malířství, ortodoxní ikonu a ikonu na počítači.“ Vrátila se i k motivu kruhu ve svém díle Exit the Loop, v němž jsou zacyklena hesla „Download Thoughts“, „Upload Body“ a „Alter Experience“: „Stejně jako je v čínském myšlení uzavřený kruh pěti elementů, které se navzájem rodí a zpětně ovládají, jsou pro mně slova jako Enter, Alter, Escape, Delete a Shift podobným narativem. A hrát si s ním mi přijde od-odcizující,“ vysvětluje Adéla Součková.


Kunsthalle Praha je nově vznikajícím prostorem pro umění a kulturu v historickém centru Prahy. Návštěvníkům nabídne široký program výstavních a edukativních projektů, kulturních akcí a společenských aktivit. Misí Kunsthalle Praha je přispět k hlubšímu porozumění českému a mezinárodnímu umění 20. a 21. století a oslovit živým aktuálním programem nejširší veřejnost.