STOPY ŽIVOTA LIBUŠE JARCOVJÁKOVÉ

Jedna z nejosobitějších fotografek, která svou tvorbou předběhla dobu. Libuše Jarcovjáková svůj život propojila se svým dílem; unikátním způsobem mapovala prostředí dělníků, Romů a gay klubů. „Měla jsem strach z lidí, nebyla jsem schopna někoho vyfotit napřímo, zepředu. Proto mám strašně fotek lidí zezadu. A spíš jsou to takové věci, protože celý život fotím spíš stopy lidí než přímo lidi,“ říká v nové epizodě seriálu Umění v izolaci z produkce Kunsthalle Praha & Paměť národa.

„Slovo gay se samozřejmě začalo objevovat až mnohem později. V klubech ale byla úžasná atmosféra, holky i kluci, všichni šíleně uvolněný, od prvního dne jsem věděla, že se mi to strašně líbí a že bych tam hrozně chtěla fotit. Ale taky jsem věděla, že to bude hodně těžký úkol,“ vzpomíná fotografka-pozorovatelka na dobu, kdy se formoval její specifický styl. „Ten můj tehdejší divnej vizuální jazyk je dnes už v podstatě velice moderní.“

Proč Umění v izolaci?
Volný pohyb osob byl od pádu Berlínské zdi v roce 1989 vnímán jako samozřejmost. Pandemie v letech 2020 a 2021 takové možnosti radikálně omezila. Umělecká činnost dostala silný zásah. Začaly se rušit výstavy, nejrůznější nařízení postihla přímou interakci s kolegy, s diváky i se světovou scénou. Znovu se objevily otázky ohledně smyslu umění, poslání umělce, hranicích svobody. Výpovědi umělkyň a umělců, kteří tvořili v době komunistického režimu v Československu, jsou důležitým mementem doby, která minula, stejně tak inspirací pro hledání smysluplných odpovědí v současnosti. Ať už s krizí či bez ní.

Příběhy umělkyň a umělců v době totality pokračují dále. Těšit se můžete mj. na vyprávění Květy Pacovské, Kurta Gebauera, Tomáše Císařovského a dalších. Každou epizodu můžete sledovat na sociálních sítích i webových platformách obou spřátelených institucí, Kunsthalle Praha & Post Bellum–Paměť národa.


Libuši Jarcovjákovou (*1952) začalo publikum objevovat až ve zralém věku, protože její „neumělecký“, velmi osobní pohled na svět kolem sebe se zcela vymykal produkci umělecké či dokumentární fotografie. Fotografka propojila život a dílo: pohybovala se na okrajích společnosti a fotografovala prostředí dělníků, Romů a gay klubů. Vedle toho stále vytvářela i jakýsi vlastní deník, záznam své vlastní cesty a dramatického osudu. Nikdy nebyla razantní dokumentaristkou, ale vždy nenápadnou a účastnou pozorovatelkou, někým, kdo žil ve vlastním fantazijním světě. Její fotografie svou bezprostředností a intuitivností podávají silný emocionální obraz života za železnou oponou.