SÍLA VNITŘNÍ SVOBODY. UMĚNÍ V IZOLACI INSPIRUJE PRO ZÍTŘEK 

Dvě neziskové organizace Kunsthalle Praha a Post BellumPaměť národa spojily síly, aby zaznamenaly vzpomínky uměleckých pamětnic a pamětníků a společně vám tak představily jejich palčivé životní zkušenosti a inspirativní postoje. Výsledkem spolupráce je dokumentární cyklus jménem Umění v izolaci.

Volný pohyb osob byl od pádu Berlínské zdi v roce 1989 vnímán jako samozřejmost. Pandemie v letech 2020 a 2021 takové možnosti radikálně omezila. Umělecká činnost dostala silný zásah. Začaly se rušit výstavy, nejrůznější nařízení postihla přímou interakci s kolegy, s diváky i se světovou scénou. Znovu se objevily otázky ohledně smyslu umění, poslání umělce, hranicích svobody. Výpovědi umělkyň a umělců, kteří tvořili v době komunistického režimu v Československu, jsou důležitým mementem doby, která minula, stejně tak inspirací pro hledání smysluplných odpovědí v současnosti. Ať už s krizí či bez ní.

Hra na okraji dějin umění
„Jakákoliv lež nebo kalkul jsou v umění je kontraproduktivní,“ říká umělec František Skála (*1956) v první epizodě série. Ve vzpomínkách se vrací k svému bohatému dětskému světu, jehož optikou přistupoval k umělecké tvorbě. Skála prozrazuje, jak se smiřoval s rolí ilustrátora, který může publikovat pouze schválená díla, a jak nakonec přes všechny překážky dospěl k určité vnitřní svobodě, tolik důležité pro uměleckou činnost. „Hra, ta je už u těch nejmenších dětí přeci strašně vážná, seriózní práce,“ podotýká s usměvem Skála, jehož tvorba po pádu komunistického režimu takřka zlidověla.

„Figura už byla pro mou vnitřní svobodu málo, člověk potřeboval vidět víc než jen realismus,“ vzpomíná česká umělkyně Inge Kosková (*1940), jejíž abstraktní černobílé kresby mlčenlivě zrcadlí rychlý chod našich dějin. Hlavními tématy se pro ni staly mezilidské vztahy, rovnováha sil v životě a přírodě. Přirozeným harmonickým stylem postupně opustila figuru a přenesla se do říše lyrické abstrakce, ke kresbě, jež se stala jakýmsi nekonečným kaligrafickým deníkem. Inge Kosková nikdy nevstoupila do takzvané síně slávy, přesto jsou její díla zastoupena v mnoha důležitých sbírkách a význam jejích černobílých poznámek na okraji dějin umění nadále roste.

Vlastní světy
„Tím, že jsem nemohl být v kontaktu s uměleckými směry ve světě, vytvořil jsem si svou osobní paralelu,“ vzpomíná v profilu sochař Stanislav Kolíbal (*1925), který se po pádu železné opony se stal jedním z nových profesorů na Akademii výtvarných umění v Praze, kde vychoval řadu zajímavých osobností. Životní překážky v době plné omezení podle něho lze překonat silnou tvůrčí a intelektuální vůlí.

Umělec Václav Stratil (*1950) v 80. letech málem zemřel po posledním, šestém výslechu Státní bezpečností. „Vždycky jsem to bral tak, že tady je nás potřeba víc než v zahraničí. Nemyslel jsem ani tak na sebe jako na kluky, se kterýma jsem tehdy hrál bigbít,“ vzpomíná Stratil, který se navzdory všem okolnostem a situacím vždy vyjadřoval naprosto svobodně. Ve své rané tvorbě se proslavil monumentálními šrafovanými kresbami a sebezpytujícími fotografickými autoportréty.

Příběhy umělkyň a umělců v době totality pokračují dále. Těšit se můžete mj. na vyprávění Květy Pacovské, Jiřího Kovandy, Kurta Gebauera, Tomáše Císařovského a dalších. Každou epizodu můžete sledovat na sociálních sítích i webových platformách obou spřátelených institucí, Kunsthalle Praha & Post Bellum–Paměť národa.


František Skála (*1956) patří v Čechách k nejznámějším umělcům generace, která se na výtvarné scéně etablovala na přelomu 80. a 90. let prostřednictvím neoficiálních výstav. Poetika jeho hravých instalací a objektů má kořeny v oblasti nonsensu, fikce, důrazného znevažování kontextů a především ve výhradním užívání „neuměleckých“ materiálů a postupů. V roce 1993 reprezentoval Českou republiku na Benátském bienále, velkou retrospektivní výstavu mu v roce 2017 uspořádala Národní galerie.

Stanislav Kolíbal (*1925) je tvůrce, jehož tvorba rezonovala rovněž na zahraniční umělecké scéně. Studoval na počátku padesátých let na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, má také scénografickou průpravu z Divadelní akademie múzických umění. Po pádu železné opony se stal jedním z nových profesorů na Akademii výtvarných umění v Praze, kde vychoval řadu zajímavých osobností. Je známý svými monochromními minimalistickými objekty-stavbami, jejichž hmoty geometricky vymezují prostor se silným transcendentním účinkem. Již od 60. let dosáhl jako jeden z mála autorů mezinárodního úspěchu a byl zván zahraničními kurátory na významné přehlídky v Evropě i USA. Jako první Čech absolvoval v letech 1998-99 prestižní rezidenční pobyt německé DAAD v Berlíně. V roce 2012 se uskutečnila jeho největší retrospektivní výstava v Jízdárně Pražského hradu a v roce 2019 reprezentoval Českou republiku na Benátském bienále.

Inge Kosková (*1940) zaujímá výjimečné místo mezi umělkyněmi na české periferii. Přestože se celý život věnovala pedagogické činnosti ve výtvarném oboru, její volná tvorba neunikla pozornosti teoretiků. Jejím hlavním tématem se staly mezilidské vztahy, rovnováha sil v životě a přírodě. Přirozeným harmonickým stylem postupně opustila figuru a přenesla se do říše lyrické abstrakce, ke kresbě, jež se stal nekonečným kaligrafickým deníkem. Nikdy nevstoupila do takzvané síně slávy, přesto jsou její díla zastoupena v mnoha důležitých sbírkách a význam jejích černobílých poznámek na okraji dějin umění stále roste.

Václav Stratil (*1950) je „multimentální“ umělec, který se navzdory všem okolnostem a situacím vyjadřuje naprosto svobodně. V době komunistického režimu působil na neoficiální scéně a prošel si řadou dělnických povolání. Jeho tvorba je nezařaditelná, někdy obsesivně estetická, jindy primitivně iritující, nebo filozoficky niterná. Ve své rané tvorbě se proslavil monumentálními šrafovanými kresbami a sebezpytujícími fotografickými autoportréty.

Jiří Kovanda (*1953) dospěl ke kariéře velmi úspěšného umělce bez uměleckého vzdělání. Začínal osamocenými akcemi v ulicích, na které zval jen své přátele. Později vytvářel situační instalace bez vlastní přítomnosti, lakonicky je dokumentoval fotografiemi na listech papíru doplněných krátkým textem. Přestože byl založením apolitický, jeho existenciální akční umění vzbudilo pozornost na západní umělecké scéně. Kovanda částečně navazoval na české akční umělce 60. let, kteří se ze scény později zcela stáhli. Během 70. a 80. let působil trochu jako solitér s pověstí neprůbojného umělce, jenž svérázně bádá v zákrutách obyčejného života. Po roce 1989 pracoval jako pedagog na vysokých uměleckých školách, díky svým výstavním aktivitám v zahraničí se vyšplhal až na vrchol žebříčku českého Art Indexu.

Milan Knížák (*1940) se proslavil především jako výrazný zástupce akčního umění 60. let 20. století; stal se jediným českým umělcem, jehož do svých řad přizvalo hnutí Fluxus. Na profesionální úrovni se věnoval také malbě, objektům, instalacím, designu, módě a hudbě. Na české scéně vystupoval jako solitér a k svému okolí byl nadmíru kritický. Jeho důsledný umělecký i lidský postoj vzbuzoval respekt, i proto se po pádu železné opony ocitl v důležitých odborných funkcích, ačkoli nedokončil odborné vzdělání. Stal se prvním porevolučním rektorem prestižní Akademie výtvarných umění, stejně tak rázným ředitelem Národní galerie. Jeho raná tvorba je dnes zastoupena v mnoha světových sbírkách.

Libuši Jarcovjákovou (*1952) začalo publikum objevovat až ve zralém věku, protože její „neumělecký“, velmi osobní pohled na svět kolem sebe se zcela vymykal produkci umělecké či dokumentární fotografie. Fotografka propojila život a dílo: pohybovala se na okrajích společnosti a fotografovala prostředí dělníků, Romů a gay klubů. Vedle toho stále vytvářela i jakýsi vlastní deník, záznam své vlastní cesty a dramatického osudu. Nikdy nebyla razantní dokumentaristkou, ale vždy nenápadnou a účastnou pozorovatelkou, někým, kdo žil ve vlastním fantazijním světě. Její fotografie svou bezprostředností a intuitivností podávají silný emocionální obraz života za železnou oponou.

Kurt Gebauer (*1941) je zásadním autorem českého sochařství posledního půlstoletí. Tematizuje malost ducha a poetiku všedního dne originálním způsobem, bez teatrálních gest. Převážně figurální sochy jsou trojrozměrnými ilustracemi lidských příběhů. Jeho tvorba je neodmyslitelně spjatá s veřejným prostorem – nejen sochařsky, ale také architektonicky. Gebauerovým posláním je podle jeho slov být „obecním sochařem“; groteskní výjevy se staly pevnou součástí většiny neoficiálních projektů v době komunismu. Právě v té době si vytvořil jakýsi vlastní autonomní stát Gebauer. Po pádu režimu se nakonec stal vedoucím legendárního Ateliéru veškerého sochařství a vychoval další generaci sochařů.