POSEDLOST ŽIVOTEM VE FOTKÁCH IREN STEHLI

„Na začátku jsem chtěla fotit všechno, pak mě začali zajímat hlavně lidi,“ říká švýcarsko-česká fotografka Iren Stehli, která skrze černobílý kinofilm zachytila melancholii, bídu i radost života v socialistickém Československu. Její fotografie mizejícího starého Žižkova nebo bizarních výloh pražských obchodů se staly pozoruhodným zrcadlem tehdejší doby. Podívejte se na nový díl dokumentárního cyklu Umění v izolaci z produkce Paměti národa & Kunsthalle Praha.

Po maturitě v rodném Curychu vyrazila na půlroku do Prahy, aby zde zůstala dalších jedenáct let. Do české metropole se dle svých slov zamilovala, stala se posedlou dokumentací života a dění uvnitř. Fascinoval ji ztrácející se Žižkov, chudé rodiny, spokojené i strhané prodavačky v maloobchodech i bizarní instalace socialistických výloh v ulicích. Nikdy nebyla technickým tipem fotografky, v realizaci jejích snímků hrála primární roli rychlost a spontaneita.

Z cyklů, v nichž se věnovala příběhům konkrétních lidí v Praze, vyniká především sága o ženě Libuně, jíž Iren Stehli sledovala až do její smrti. „Život Libuny jsem postupem času poznala hlouběji. Byl velmi tvrdý, měla jedno dítě za druhým, ona sama ale byla velmi noblesní osoba, což bylo v protikladu s nouzovými podmínkami, v nichž žila. Mě nezajímalo, že je Romka, zajímala mě ona jako člověk,“ vzpomíná fotografka, jejíž tvorba se do centra pozornosti dostala až po revoluci.

Proč Umění v izolaci?
Volný pohyb osob byl od pádu Berlínské zdi v roce 1989 vnímán jako samozřejmost. Pandemie v letech 2020 a 2021 takové možnosti radikálně omezila. Umělecká činnost dostala silný zásah. Začaly se rušit výstavy, nejrůznější nařízení postihla přímou interakci s kolegy, s diváky i se světovou scénou. Znovu se objevily otázky ohledně smyslu umění, poslání umělce, hranicích svobody. Výpovědi umělkyň a umělců, kteří tvořili v době komunistického režimu v Československu, jsou důležitým mementem doby, která minula, stejně tak inspirací pro hledání smysluplných odpovědí v současnosti. Ať už s krizí či bez ní.

Příběhy umělkyň a umělců v době totality pokračují dále. Každou epizodu můžete sledovat na sociálních sítích i webových platformách obou spřátelených institucí, Kunsthalle Praha & Post Bellum–Paměť národa.


Iren Stehli (*1953) je švýcarská fotografka, která studovala pražskou FAMU. Prostředí totalitní země ji inspirovalo natolik, že si svůj pobyt v Československu neustále prodlužovala až po roce 1989 začala žít v Praze trvale. V 90. letech působila jako ředitelka švýcarské kulturní nadace Pro Helvetia Prague. Její fotografická tvorba vzniká v dlouhodobě narůstajících tematických celcích, fascinovalo ji např. prostředí tanečních, opuštěné domy a byty na Žižkově nebo výlohy socialistických obchodů. Její většinou černobílé snímky obsahují překvapení očí, které jako by se dívaly na svět poprvé. Z cyklů věnovaných konkrétním lidem a jejich příběhům vyniká především sága o romské ženě a její rodině Libuna, jíž fotografka sledovala v Praze i v emigraci až do smrti hlavní protagonistky.