NEPŘÍTEL STÁTU: MILAN KNÍŽÁK O SÍLE REALITY A STRACHU Z UMĚNÍ

Jsem vedoucím i členem jediného klanu. Te klan se jmenuje Milan Knížák.“ Solitér českého akčního umění v dokumentárním portrétu vzpomíná na nekonečné výslechy, přátelství s Jindřichem Chalupeckým, ale také na realitu silnější než pop-art i na pocit velkého porevolučního osamění.

„Komunisté tvrdili, že mám vliv na mladou generaci. Báli se mě, chtěli mě zpacifikovat a od roku 1966 jsem byl evidován jako nepřítel státu,“ tvrdí jediný český umělec z řad hnutí Fluxus, jehož bývalý komunistický prezident Gustav Husák v televizním přenosu lživě nařkl z pašování pornografie. Knížák tehdy reagoval zcela v svém stylu –poslal mu telegram s žádostí o okamžitou omluvu. „Dámy na poště z toho tehdy měly velkou radost.“

Proč Umění v izolaci?
Volný pohyb osob byl od pádu Berlínské zdi v roce 1989 vnímán jako samozřejmost. Pandemie v letech 2020 a 2021 takové možnosti radikálně omezila. Umělecká činnost dostala silný zásah. Začaly se rušit výstavy, nejrůznější nařízení postihla přímou interakci s kolegy, s diváky i se světovou scénou. Znovu se objevily otázky ohledně smyslu umění, poslání umělce, hranicích svobody. Výpovědi umělkyň a umělců, kteří tvořili v době komunistického režimu v Československu, jsou důležitým mementem doby, která minula, stejně tak inspirací pro hledání smysluplných odpovědí v současnosti. Ať už s krizí či bez ní.

Příběhy umělkyň a umělců v době totality pokračují dále. Těšit se můžete mj. na vyprávění Květy Pacovské, Kurta Gebauera, Tomáše Císařovského a dalších. Každou epizodu můžete sledovat na sociálních sítích i webových platformách obou spřátelených institucí, Kunsthalle Praha & Post Bellum–Paměť národa.


Milan Knížák (*1940) se proslavil především jako výrazný zástupce akčního umění 60. let 20. století; stal se jediným českým umělcem, jehož do svých řad přizvalo hnutí Fluxus. Na profesionální úrovni se věnoval také malbě, objektům, instalacím, designu, módě a hudbě. Na české scéně vystupoval jako solitér a k svému okolí byl nadmíru kritický. Jeho důsledný umělecký i lidský postoj vzbuzoval respekt, i proto se po pádu železné opony ocitl v důležitých odborných funkcích, ačkoli nedokončil odborné vzdělání. Stal se prvním porevolučním rektorem prestižní Akademie výtvarných umění, stejně tak rázným ředitelem Národní galerie. Jeho raná tvorba je dnes zastoupena v mnoha světových sbírkách.