KOUZLO UPŘÍMNOSTI JITKY SVOBODOVÉ

„Jakmile člověk jednou v něčem ustoupí, tak podruhé ustoupí také," říká přesvědčivě česká umělkyně Jitka Svobodová. V nové epizodě dokumentárního cyklu Umění v izolaci se vrací k svému osobnímu kreslířskému přetlaku z éry tvrdé normalizace v Československu.

V černobílých kresbách se opakovaně vrací k základním dějům v přírodě a osobním životě. Panuje v nich bezčasí, strohost i jemnost zároveň. Svobodová nenabízí složité metafory, ale pravdu o tvarech a jednoduchost přímého neasociativního pohledu. Kresba je víc myšlenkou než technikou. Malba z ní vychází, ale zároveň ji zhmotňuje. Kresba mi proto přišla primární, vyjadřující přesně to, co jsem chtěla. Jednoduchá a šedá," vzpomíná umělkyně, jež dle svých slov studovala malbu v době, kdy se jméno Picasso prakticky ani nemohlo vyslovit.

Proč Umění v izolaci?
Volný pohyb osob byl od pádu Berlínské zdi v roce 1989 vnímán jako samozřejmost. Pandemie v letech 2020 a 2021 takové možnosti radikálně omezila. Umělecká činnost dostala silný zásah. Začaly se rušit výstavy, nejrůznější nařízení postihla přímou interakci s kolegy, s diváky i se světovou scénou. Znovu se objevily otázky ohledně smyslu umění, poslání umělce, hranicích svobody. Výpovědi umělkyň a umělců, kteří tvořili v době komunistického režimu v Československu, jsou důležitým mementem doby, která minula, stejně tak inspirací pro hledání smysluplných odpovědí v současnosti. Ať už s krizí či bez ní.

Příběhy umělkyň a umělců v době totality pokračují dále. Každou epizodu můžete sledovat na sociálních sítích i webových platformách obou spřátelených institucí, Kunsthalle Praha & Post Bellum–Paměť národa.


Jitka Svobodová (*1941) se dlouhodobě věnuje médiu kresby. I když vystudovala malbu a počátek její umělecké cesty patřil právě malířství, od poloviny 70. let 20. století se stala kresba doménou její tvorby. V ní se Jitka Svobodová opakovaně vrací k základním dějům v přírodě a osobním životě. V kresbách panuje bezčasí, minimalistický přístup, strohost i jemnost zároveň. Autorka nenabízí složité metafory, ale pravdu o tvarech, jejich poměrech, jednoduchost přímého neasociativního pohledu. V kresbách je obsažen jakýsi meditativní filozofický rozměr; divák je do nich vtažen jako do jiné a přece tak známé reality. Svobodová se nikdy nepřidávala k dobovým trendům, vždy si obhájila své solitérní místo na české scéně. Po roce 1989 se stala vedoucí ateliéru kresby na Akademii výtvarných umění v Praze, kde působila více než dvacet let.