„JSEM TECHNOOPTIMISTA. CO JINÉHO MI ZBÝVÁ,“ ŘÍKÁ KRIŠTOF KINTERA

S umělcem Krištofem Kinterou o jeho nové knize Out of Power Tower. O civilizaci, které docházejí baterie, ale také o osvobozujícím pohledu na Zemi z vesmíru.

Model malé věže z vybitých baterií jste postavil už někdy v roce 2016. Co bylo impulsem?
To jsou přesně momenty zážehu. První impuls bývá velmi často formální, pamatuju si, že to celé začalo v třídírně elektronického odpadu v Letech u Prahy. Viděl jsem plné pytle vybitých baterek, fascinovala mě jejich barevnost i množství, byla to láska na první pohled. Na začátku stál pouze tenhle impuls a nějakou dobu mi trvalo, než jsem si detaily spojil s civilizací a celou šíří problematiky.

Kdy se struktura začala vrstvit? Kdy vám došlo, že z věžičky se stává obrovská megapole plná vyhaslých mrakodrapů?
Ke všemu si dělám kresby a také v jejich případě nejdřív šlo o vrstvení baterek do malé věžičky, až poté vznikla mohyla. Přemýšlel jsem tehdy nad obrácenými stalagmity a obecně nad principy růstu architektury. Ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že celá věc je dostatečně silná a nosná, bylo nutné ji vytvořit opravdu velkou. V tu chvíli vám sice dojdou všechny možné problémy a překážky, ale nic z toho vás nezastaví, protože už víte, že to prostě musí být velké. Kdyby totiž věž existovala jen v malém měřítku, nikdy by neměla takový apel a radiaci.

Kniha pojímá vybitou baterii jako memento naší civilizace. Vy jste jich shromáždil půl milionu, devět měsíců jste je za výbušných situací rozřezával a tavil do jednoho strašidelně majestátního, více než čtyřmetrového architektonického tvaru. Uvědomil jste si během takového procesu něco zásádního o sobě nebo o světě, ve kterém žijete?
Bylo by samozřejmě krásné, pokud by mě to dovedlo k nějaké životní proměně, ale to se nestalo. Pokud ale dlouhodobě pracujete na takové věci, dojdou vám všechny souvislosti. Chtěl jsem vytvořit strukturu z baterií bez energie, které svým množstvím reprezentují nejen civilizaci jako celek, ale všechny jednotlivce, každého z nás, kteří máme nějakou baterii v sobě či u sebe, abychom vůbec mohli být součástí celého systému. V poslední fázi jsem musel jednotlivé baterie rozřezat, abych vlastně mohl odhalit jejich skutečnou podstatu a toxičnost. Zvnějšku totiž baterie vypadají jako Times Square, se všemi nápisy a logy korporátů, lesknoucí se, barevný a přitažlivý produkt, který chce, aby se po něm toužilo, aby si ho lidé kupovali. Pak ale říznete a vidíte jeho pravé složení, uhlík a kyseliny, nikl a dochází vám, co je ve skutečnosti zač, jak moc je zkažený a jedovatý.

Z čeho čerpáte energii vy sám?
To bych taky rád věděl. Asi je to ale v životním nastavení, v radosti ze života, radosti z toho, že se každý den mohu nadechnout a dělat skutečně to, co se mi zlíbí, co považuju za důležité. Mám radost, že jsem na světě a že jsem jistým způsobem privilegován k tomu tvořit si, co opravdu chci. To je obrovsky nabíjející.

V knize rezonuje celá řada historických momentů světové vědy, jiskří tu klíčové osobnosti včetně Nikoly Tesly. Pokud byste se měl s někým z nich osobně setkat, kdo by to byl?
Já bych se chtěl potkat se všemi, kdo jsou v té encyklopedické pasáži uvedeni, Tesla je ovšem uhrančivá postava, a to nejen vědy, ale obecně myšlení a pokroku. On pro mě vždy reprezentoval dokonalé snoubení určité vyšinutosti, bláznovství, zároveň ale porozumění vědě a neomezené představivosti, což u něho hraje obrovskou roli. Pokud bych si tedy musel vybrat, byl by to určitě on, protože je to skutečný guru.

© Vojtěch Veškrna
© Vojtěch Veškrna

A co Zdeněk Pešánek?
Pešánek je samozřejmě strašně zajímavá postava českého tvrdého umění. Osobně světlo používám také moc rád, právě pro jeho nehmotnost a spiritualitu. Pešánek byl navíc jeden z prvních průkopníků, který světlo zapojil do myšlení o soše, pro mě je to tedy stejně důležitá postava jako Tesla. Blíže jsem se s jeho dílem setkal, když jsme před lety rekonstruovali některé jeho plastiky. Měl jsem tehdy šanci trochu studovat partitury, které k tomu ve své době psal. Z dnešního úhlu pohledu, kdy vše probíhá na bázi jedniček a nul, je mimořádně zajímavé, jak ve své době přemýšlel nad barevnou hudbou, zapojením světelně-kinetických klavírů.

Když tvoříte, necháváte se ovlivňovat hudbou?
Hudba je motor, má nesmírně uhrančivou atmosféru, dokáže silně ovlivnit náladu člověka. My tady v ateliéru posloucháme tuny nejrůznější hudby bez ohraničení a hodně nahlas!

V čem konkrétně je pro vás právě tato nová kniha důležitá?
Dlouho jsem se na ni těšil, přemýšlel jsem nad ní už během práce na věži. V žádném případě jsem nechtěl dělat obyčejný katalog nebo knihu pouze a jedině o soše, nechtěl jsem dokumentovat pouze vznik, ale téma samotné. Skulptura je jenom generátorem tématu, které uvnitř autoři a skuteční odborníci Milan Guštar a Miloš Vojtěchovský rozebírají v nejrůznějších souvislostech. Právě proto z toho mám takovou radost, je to moje první kniha, jejíž látkou je téma té sochy.

V jejím závěru figuruje slavná fotografie křehké a zranitelné Země od Apolla 8 z prosince 1968. Jste technooptimista?
Co jiného mi zbývá. Někdy se člověk skoro musí nutit, aby technooptimistou byl, já jím asi jsem, protože věřím, že nakonec nějakým způsobem to dobro ve spolupráci s technologií najde řešení složitých problémů, kterým jako lidstvo a Země čelíme. Pohled na Zemi z vesmíru je ale fascinující za každé situace, ještě radikálnější je fotografie ze sondy Voyager, kdy Země už je opravdu jen malinkatá tečka, jeden dva tři pixely v rozlišení fotoaparátu. Když to vidíte, přestáváte přemýšlet o malichernostech a uvědomujete si, jak je vesmír bezbřehý. Je to osvobozující zážitek.




Rozhovor vedl Ondřej Čížek, PR Kunsthalle Praha
Fotografie
© Vojtěch Veškrna


KRIŠTOF KINTERA: OUT OF POWER TOWER

Nová kniha Krištofa Kintery s názvem Out of Power Tower je pozoruhodným dokumentem vzniku monumentální věže z vybitých baterií, kterou Kintera vytvořil pro českou sekci na XXII. Triennale Milano v roce 2019. Stostránková brožovaná publikace se vedle vyhaslé mrakodrapové megapole věnuje fascinujícím souvislostem spjatým s energií jako takovou – od napjatých vztahů s lidstvem přes magnetismus a elektrochemii až po akumulátory. Energetickou knihu vydávají Kunsthalle Praha a Uměleckoprůmyslové museum v Praze. Textům Ivy Knobloch, Milana Guštara a Miloše Vojtěchovského dodává vizuální interpretaci Kryštof Doležal. Fotografie knihy zachytil Vojtěch Veškrna přímo v prostorách Kunsthalle Praha, která příznačně vzniká konverzí bývalé Zengerovy transformační a usměrňovací stanice na pražském Klárově. Aktuálně si ji můžete pořídit na e-shopu Knihkupectví ArtMap.


Kunsthalle Praha je nově vznikajícím prostorem pro umění a kulturu v historickém centru Prahy. Návštěvníkům nabídne široký program výstavních a edukativních projektů, kulturních akcí a společenských aktivit. Misí Kunsthalle Praha je přispět k hlubšímu porozumění českého a mezinárodního umění 20. a 21. století a oslovit živým aktuálním programem nejširší veřejnost.